Alois

Místo kufru k moři balila jsem si věci do nemocnice. Hnusná záměna, ale nutná. Léto pro mne skončilo.

V mém pokoji, v rohu naproti mojí posteli, seděl pavouk. Jsem arachnobik jak blázen, ale tohle zvíře se chovalo velmi decentně. Ve dne dřímal v pavučině, nohy úhledně srovnané přes sebe. Dvě měl delší a do X, což mě k němu rovněž přiblížilo. V noci nenápadně pochodoval po stropě a vyzobával otravné mušky. Nebyl by problém pověřit kohokoli, kdo se ho nebojí, aby pavouka přestěhoval do zahrady, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsem to nedokázala. Tak on ten důvod nebyl až tak nepochopitelný, musím se přiznat. Zjistila jsem, že jsem pověrčivá.

Ten pavouk je tady, aby mi přinesl štěstí! A já rozhodně nebudu svoje štěstí ohrožovat přemisťováním někam, kde být nechce. Kdyby chtěl, odejde sám. A je tady, takže je to jasné! Moje štěstí dostalo jméno Alois a zůstalo v našem bytě. Zjistila jsem si, že to je křižák obecný, a několik dní, než jsem šla do nemocnice, jsem prožila s hlavou zakloněnou a očima prakticky v sloup. Je tu pro dobrou věc, ale co si budeme povídat: ujede mu noha, a...No nic.

Pominu všechny pocity kolem operace, které bych musela přirovnat k průstřelu břicha, radši popíšu tu velkou radost, když jsem mohla jít se osprchovat. Lidský zpomalený film se zbrusu novým zipem v břiše, v náručí taštička s šampóny všeho druhu, ručníky... Lehce jsem kňourala bolestí a silně syčivě nadávala. Moje prostřední dítě by to okomentovalo MAMINKA JEDE BOMBY, o tom nepochybuju.

Voda! Dobře, není to původně plánované Egejské moře, ale i ta sprcha s báječně silným proudem vody mě potěšila. Miluju vodu! Na pustý ostrov tři věci: sprchu, vanu a nekonečný pytel kosmetiky! Ručníky nepotřebuju, to ofouká. Opatrně jsem vylezla ze sprchového koutu. Osuška! Pohodlná dlouhá noční košile z mého prádelníku místo kraťoučkého erárního „anděla“ s jednou tkaničkou! Natěšeně jsem ji roztřásla a současně jsem zaznamenala rychlý pohyb něčeho tmavého na podlaze: PAVOUK! Instinktivně jsem sebou škubla, div jsem se nerozšila, pak mě ale napadlo, kdo to asi je. „Aloisi? Jsi to ty?“ Vyjekla jsem. Členovec se dal do pohybu směrem ke mně, šel rychleji a rychleji, skoro už byl u mě...a u mne zvítězily temné pudy a milé zvíře jsem zašlápla.

Odšourala jsem se na pokoj naprosto zdrcená. Tak, a je to v řiti. To bude zase jednou histologie jak víno. Nahlas jsem vyslovila několik sprostých, ale opravdu hodně sprostých slov. Ještě že moje spolupacientka ještě byla na JIPce, ta by zírala. Takže osud mi sešle štěstí, a já ho zavraždím. Dupla jsem na něj, až mu upadly nohy, a mou vlastní nohu jsem si přitom div nezlomila v kotníku. Typické pro mě. Ležela jsem na posteli a dlouho do noci zírala do stropu. Ale...Co když to nebyl Lojza, anóbrž zcela cizí křižák? Ožila jsem. Ještě mám šanci!

„Maty, můžeš pro mě něco udělat?“ Synův hlas zněl v telefonu rozespale. „Běž se podívat do mého pokoje,“ „žádala jsem ho naléhavě, „jestli je tam na stropě Alois!“ „Co? Kdo? Ten hnusák nad prádelníkem?“ podivil se napůl spící syn, ale bylo slyšet, jak se odevzdaně štrachá po bytě. „No jo, je tady, a co, mám ho zabít?“ tázal se po chvilce zkušeně. Vyděsila jsem se- „Ježiš- NE!!!“ „A co teda s ním?“ netrpělivě se dotazoval syn. „No, jak se má?“ vypadlo z mne. „Má se dobře, čumí na mě jak puk a něco žere,“ pořád nechápal Maty, a moje srdce zalila neskutečná blaženost. „Tak...mu popřej za mne dobrou noc a... že se na něj moc těším!“