Věnováno jedné žábě

Osudové setkání- alespoň pro ni určitě! Občas si na ni vzpomenu: je ještě živá? Přecejenom to jsou už dva roky! Byla tak krásná, studená a roztomilá...

Vraceli jsme se s mámou od doktora. Rozhodovali jsme se, jestli se vrátíme na tramvaj nebo půjdeme pěšky přes Karlov. Mně se pěšky strašně, ale fakt strašně nechtělo! Kvůli odběrům jsem musel nezvykle brzy vstávat, pak jsme dlouho čekali na další vyšetření, takže jsem byl unavený. Nakonec jsem se ale dal přesvědčit, a vyrazili jsme na procházku starobylými uličkami.

Bylo krásně, na stoletých stromech všude okolo se už začalo vybarvovat listí, ale sluníčko pálilo jako v létě, možná i víc.

Došli jsme k prvnímu ze dvou podchodů vedle „Ticháku“. Už jsme chtěli sejít po schodech, když vtom se na prvním schodu něco pohnulo. A ještě! Byla to veliká zelenohnědá žába!  Tvářila se, jako by také chtěla podejít dálnici. Na ropuchu moc nevypadala, na skokana byla moc velká. Možná je to nějaká cizokrajná žába, kterou někdo vyhodil z terária, napadlo mě. Co s ní? Na tom rozpáleném betonovém schodě zůstat nemohla. Kdybych ji přenesl někam pod keř, nic by se tím nevyřešilo- žilo tu plno divokých koček, chtivých strak a hlavně venčících se psů.

Zrovna sem přicházela nějaká starší paní, která vedla hned dva šedé knírače, a oba měli velký zájem! Honem jsme žábu sebrali do celofánové košilky, ve které byla původně lékařská zpráva. Paní si žábu se zájmem prohlédla a pochválila nás, že jsme se jí ujali. „Byla by jí škoda,“ řekla, „tady by ji určitě někdo zašlápl!“ Ještě nám poradila, abychom ji odnesli na Albertov do zahrady Přírodovědecké fakulty UK. Prý tam mají i rybníček!

To rozhodlo. Šlapali jsme s milou žábou kus cesty zpátky. Mezi Matfyzem a Fyzikálním ústavem jsme skutečně objevili dlouhé schody, o kterých mluvila ta paní. Běžel jsem napřed, abych obhlédl terén, a máma šla pomalu za mnou, v natažené ruce opatrně průhlednou obálku s ukvákaným obsahem. Každou chvíli nahlas vykřikla FUJTAJBL! To když žába prudce povyskočila, strašidelně zašustila celofánem a svou ledovou, vlhkou packou se dotkla máminy ruky.

Zahrada byla až úplně dole. Byl tam i rybníček jako z Ladových pohádek, obrostlý rákosím a hnědými sametovými doutníky orobince. Chyběl jenom vodník a čáp, ale to bylo v našem případě jedině dobře. Kromě převzorně uspořádaných záhonů tu bylo i několik velkých kamenů a spousta stromů. To bylo skvělé: pokud je to žába vodní, bude mít rybníček. Pokud ne, zaleze si pod kámen nebo pod kořeny některého ze stromů. Akdyby náhodou potřebovala hodně tepla, nedaleko byly skleníky a pařeniště- to by bylo, aby se tam nevešla jedna žába!

Na vratech byla cedule: VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN! To byl ovšem zásadní problém, protože naše žába tam někudy prostě vstoupit musela! Ale jak? Celá zahrada byla vysoce oplocená, navíc obehnaná ostnatým drátem! A byla tam i druhá cedule, která nás poučila, že v zahradě rostou geneticky upravené rostliny, a vše je střeženo kamerovým systémem!

Tahle informace neudělala mámě dobře. Zatímco jsem se staral, jestli tam naše žába nesní něco špatného, máma bědovala: „No to mám radost! Natočí mě, jak pašuju do přísně střežené zahrady toulavou žábu! Navíc žábu, která tam ani nechce! Proč jsme se sem teda táhli, nevíš?“ oslovila ji vyčítavě. Žába jenom kulila oči, nadouvala podbradek a odmítala opustit svou přenosku. Opatrně jsem přiložil košilku těsně k plotu, pošimral jsem strakatá žabí záda, a HOP! Žába elegantně proskočila okem plotu jako cvičený lev obručí. Roztřeseně si protáhla nohy a nadšeně začala šplhat na nejbližší balvan, porostlý mechem.

„Snad se tu bude mít dobře,“ zadoufal jsem nahlas. „Možná jsme si ji přece jenom měli vzít domů, a...“ „No jistěže se tu bude mít dobře,“ nenechala mě máma domluvit. „Bude se tu mít přímo skvěle! Rozmnoží se tu, a budoucí vědci dojdou k závěru, že geneticky upravované rostliny jsou nesmysl, protože se v nich drží takové divné zelenohnědé potvory!“ dokončila škodolibě.

Díval jsem se za spokojenou žábou a měl jsem radost.Ještě, že jsem se prve přemohl! Co by s ní bylo, kdybychom byli jeli tramvají? Ani to nechci domyslet!

Měla velké žabí štěstí, holka studená, ukvákaná, že jsme se potkali!