Slušný komunista je mýtus

V plzeňském kraji zvolili nového hejtmana. Nad skutečností, že byl aktivním členem KSČ, se už dnes skoro nikdo nepozastaví, skoro nikomu to nevadí. Stále častěji se ozývají hlasy, které členství v KSČ bagatelizují jako něco neškodného, někdy dokonce chvályhodného. Žebříčky karmy a čtenosti tady na blogu vede tento týden článek kolegyně Šlapákové hájící "slušné komunisty", kteří "nikdy v životě svých stranických funkcí nezneužili ve svůj osobní prospěch, nikdy nepřistoupili kupříkladu na spolupráci s StB, nikdy žádného svého kolegu, či kamaráda, bez ohledu na to, zda šlo o komunistu nebo ne, neponížili, nepošpinili, neuškodili mu." Jak tvrdí, byli to "slušní komunisté, kteří měli skutečnou, opravdovou, nehranou morální podporu svých spolupracovníků, kolegů, známých a kteří kupříkladu v rámci svého pracoviště sice zastávali stranické funkce, ovšem pouze proto, aby se na tento post nedostaly ty skutečné komunistické "svině"."

Článek jsem četla poctivě celý a budu s ním polemizovat, ale ani v nejmenším se tím nechci dotknout paní Šlapákové a jejích blízkých, protože psala na téma z osobního pohledu velmi citlivé, v pro ni jistě velmi těžkou chvíli.

Já jsem měla dědu. Syn chudého kameníka, za války totálně nasazený, uvěřil jako mnoho jiných lákavým vizím komunismu a jal se budovat lepší zítřky. Vstoupil do strany, vystudoval "politické vědy" ve Vokovicích a stal se funkcionářem. Komunistou byl z přesvědčení, že pomůže změnit společnost k lepšímu, že to stačí vzít za dobrý konec, poctivě pracovat a výsledek se dostaví. Jako mnoha jiným, i jemu po krátké euforii Pražského jara srazily vaz tanky bratrské pomoci. Ze strany i z práce ho vyhodili, což se mu podepsalo na zdraví tak zásadním způsobem, že v 52 letech zemřel.

Tehdy mi byly tři roky. Mám na něj jen pár matných vzpomínek a pocit, že jsem ho měla ráda. Taky to byl slušný člověk. Miloval mou babičku, ze svých tří dětí vychoval dobré lidi, snažil se všem pomáhat a nikdo proti němu neřekl křivé slovo. Ani po letech, po pádu režimu se neozval nikdo, komu by ublížil. A přesto nesl vinu.

Vinu, že pomáhal rozvíjet a udržovat systém, který je ve své podstatě zlo. Zlo a dobro jsou kategorie absolutní. Přitakávat zlu v jakékoli podobě je špatné. Když omlouváme komunisty, že to mysleli dobře, že jednali z přesvědčení, že chtěli zabránit zlu ještě většímu, jen se podílíme na lži a působíme další zlo. Režim v nacistickém Německu byl také absolutním zlem. Celá válečná generace na něm nesla vinu a musela se s tím vyrovnat. Soudného člověka dnes nenapadne tvrdit, že cokoliv souvisejícího se zločinným fašismem bylo dobré, nebo dokonce chvályhodné.

Odsouzení zla v podobě zločinného režimu však nejde ruku v ruce s odsuzováním lidí. Člověk má silnou vůli k přežití a přizpůsobí se každému zřízení. Každý je postaven do jiných podmínek, jedná za jiných okolností, s jinou motivací, pod jinými tlaky. To ale neznamená, že má právo na falešnou sebereflexi. Musíme si umět v životě přiznat, co jsme udělali špatně, kdy jsme podávali ruku zlu, a smířit se s tím. Nehledat výmluvy a prázdné argumenty, nenazývat eufemismy to, co bylo špatné. Jedině když si přiznáme vlastní omyly, můžeme se jich napříště vyvarovat.

Namítnete, že se mi to mluví. Revoluce mě zastihla v maturitním ročníku. Těsně předtím, než jsem začala rozhodovat a nést odpovědnost za vlastní život. Do strany bych nikdy nevstoupila, ani moji rodiče tam nikdy nebyli, ale pionýrský šátek jsem nosila a do SSM jsem přešla automaticky a bez velkého přemýšlení. Kdyby režim nepadl, nejspíš bych taky chodila k volbám, volila kandidátku Národní fronty a doma nadávala u Hlasu Ameriky. Nesla bych vinu jako všichni ostatní, kteří se zlu nepostavili. Omluva pro to neexistuje, můžu to jen přijmout jako součást své identity.

Byly mi tři, když děda umřel. Nikdy jsem se ho nemohla zeptat, co si myslel, čemu doopravdy věřil, jak mohl zavírat oči před politickými procesy, před krutým bojem ve vlastních stranických řadách, před vším zlem a nespravedlností, které ve jménu komunismu pomáhal páchat. Nikdy jsem se ho nemohla zeptat, co na to říká po těch letech, jestli cítí lítost, vinu, výčitky.

Já je cítím pokaždé, když slyším, čtu nebo vidím cokoliv, co s komunistickým zlem souvisí. Nesu si v sobě, že můj předek tohle zlo držel u moci. Není pro to omluva a já s tím nemůžu nic dělat, nezbývá mi než si to přiznat a smířit se s tím.

Omluva neexistuje pro komunisty z krutých let padesátých, ale ani pro ty normalizační. Nefungovalo to tak, že by člověku řekli: "Jen nám to tu podepiš, zachováš si dobrou práci, udržíš partu dělníků, kteří na tebe spoléhají, zůstaneš na místě, kam by se místo tebe dostala větší svině. K ničemu se tím nezavazuješ, nic po tobě nebudeme chtít." Kandidáti na vstup do KSČ čekali většinou dva roky a za tu dobu byli náležitě prokádrováni a museli aktivně prokázat zájem o členství, projít politickým školením, odsouhlasit vstup vojsk v roce 68 a všemožně podlézat režimu. Každé socialistické "korýtko" bylo poctivě vydřené, nikdo nemůže tvrdit, že nevěděl, co dělá, nebo že to dělal proti své vůli. Stejně tak nemůže nikdo tvrdit, že si tím nepomohl k výhodám, lepšímu platu, větším možnostem uplatnění v práci, nejrůznějším socialistickým prebendám.

"Slušný komunista" je mýtus. Členů a kandidátů KSČ bylo hodně. Skoro každý v rodině nějakého máme nebo jsme měli. Byli a jsou to hodní lidé, které máme rádi, kteří zdraví sousedy, umějí podat pomocnou ruku a s láskou vychovají své děti. Ale v určité chvíli svého života se rozhodli podat ruku zlu. A tuhle vinu z nich nikdo nesmyje.

Podívejme se pravdě do očí a přestaňme zlo relativizovat. Tím, že si omlouváme vlastní selhání, jen připravujeme půdu pro selhání další, možná větší. Argumenty "Já jsem nikomu vědomě neublížil, nikomu jsem osobně neukřivdil," jsou liché. Každý, kdo pomáhá udržovat zlo u moci, má na něm podíl. Jedině když si tuhle skutečnost přiznáme, máme šanci na obnovu společnosti. Jinak se zlo, zaseté před mnoha generacemi, bude šířit dál.