Megamatky

Každý čtvrtek sedám ve vestibulu umělecké školy, kam svou dcerku doprovázím na hodiny hudební nauky a klavíru. Většinou si s sebou tahám počítač s prací, ale občas mám čas rozhlédnout se kolem sebe a často i proti své vůli vyslechnu rozhovory, které ostatní vedou. Proto jsem si nemohla nevšimnout málem přírodního úkazu, který mi zatím unikal. Tím úkazem jsou megamatky.

Říkám tak ženám, jejichž život se točí kolem dětí a které stíhají milion věcí najednou. Určitě je to obdivuhodné, jenom si říkám, jestli jim při tom všem něco neuniká... Megamatky se přiřítí do lidušky jako uragán. Před sebou ženou dítě, za nimi se často loudá další, nejmladší jim visí na ruce nebo ho strkají v kočárku. Celé uřícené a s vytřeštěným výrazem naženou jedno dítě do hodiny, druhému rozloží po stole sešity a učebnice a začnou s ním dělat úkoly (podívej se, jak to píšeš, dej sem gumu, a teď znovu a pořádně) nebo číst básničku na zítřek. Do toho krmí mrňouska přesnídávkou, houpají kočárek, přebalují, nahánějí mrně od odpadkových košů a automatů na kávu, vše s patřičně hlasitým slovním doprovodem.

Když se nejstarší potomek vrátí, svěří mu mimino (věděli jste, že když skočíte na opěradlo kočárku, mimino v něm nadskočí půl metru?) a běží do hodiny s dítětem prostředním. Pak honem zpátky, všechno sbalit a hurá na fotbal, florbal, do keramiky, na angličtinu, na aikido a podobně. Večer se totálně vyčerpané vrací do svých domků ve vesnici za městem, kam jezdí autobus jednou za hodinu a jenom do pěti. Vyšťavené, ale s vnitřním pocitem vítězství, protože svým potomkům sedm dní v týdnu nabízejí smysluplné využití času, čímž podporují harmonický rozvoj jeho všestranně založené osobnosti.

Nedávno jsem byla nechtěným svědkem toho, jak na sebe narazily dvě megamatky: "Jé dobrý den, my se známe! Ze sboru, že jo? Nebo z plavání?" "Na plavání jsme nechodili, ale neznáme se z Klubíčka?" Obě megamatky ze sebe vysypou asi deset možností, odkud by se ještě mohly znát. Nakonec se shodnou, že se znají z keramiky. Do hovoru se spontánně vloží nejstarší synátor jedné z nich: "Jo, keramika! Tam jsem to TAK nesnášel!" "A co povídáš, dyk se ti tam líbilo," usadí ho maminka. A rozhovor jede dál...

Aby nedošlo k mýlce, sama mám čtyři děti a taky jsem s nimi jezdila a jezdím na hudebku, balet, florbal, fotbal či sbor a dobře vím, jaké jsou nervy, všechno to stihnout. A že když člověk přiletí urvaný domů a má ještě chystat večeři, koupat, uspávat, žehlit a vzít na vědomí, že s ním pod jednou střechou žije taky manžel, tak by potřeboval vrtuli u zadku. Taky jsem syna nutila dva roky chodit do sboru, i když se mu tam nelíbilo, protože má na zpěv talent, a sama jsem zářným příkladem toho, že když vám něco mimořádně jde, tak je dobře, když rodiče nepovolí a přidrží vás u toho (bez teroru a násilí, samozřejmě).

Ale i tady platí - všeho s mírou. Děti v mladším školním věku mají spoustu zájmů a chtějí provozovat spoustu koníčků, nejlépe každého čtvrt roku jiný. Je dobré nabídnout jim širokou škálu možností, z kterých si můžou vybrat. Ale měly by mít vyhrazený dostatek času jen pro sebe, kdy si budou jen tak hrát a blbnout, jak to vyhovuje jim samým, bez dozoru a organizace. Naplnit jim každou skulinku v rozvrhu všemožnými kroužky, jen aby se probůh ani minutku nenudily, to je stejně špatné jako nechat je jen tak zahálet.

Protože co z takovéhoto způsobu života dítě má? Večer se vrací domů stejně unavené jako matka, plné podnětů a zážitků, které nestihlo zpracovat, a čekají ho další povinnosti spojené s přípravou na zítřek, večeří, hygienou a tak dále. Nemůže vypnout, nemá čas si odpočinout, a utahaná máma ho zahání do postele, aby už konečně měla klid. Na nějaké povídání a sdílení nemá ani čas, ani náladu.

Megamatky učinily z dětí jediný smysl svého života, kterému všechno podřizují. Jsou nejisté a úzkostné, jestli všechno dělají správně, a uspokojení jim přináší jenom zářné výsledky jejich dětí. Mají perfektně zvládnutou logistiku, umí dokonale plánovat a stíhají tucet činností zároveň, přitom ale na první pohled vůbec nevypadají spokojeně. Jsou věčně uhoněné, věčně někam musí, věčně něco nestíhají. A tak paradoxně prohrávají v souboji, který jediný touží vyhrát. Místo aby si užívaly radost z toho, že mají děti (které jsou přes všechny starosti jedním z největších darů v životě vůbec), promarní jejich dětství neustálým pachtěním a shonem.

Kousek megamatky má v sobě asi každá matka. Každá někdy zapochybuje, jestli pro svoje dítě dělá dost. Každá se snaží umetat mu cestu, připravovat ho na život, podporovat jeho talenty. Každá má určitou představu, kam by to její dítě mělo dotáhnout. Ale je právě tohle ve vztahu s dítětem to nejdůležitější? Vždyť ruku na srdce: kolik je mezi námi Kubelíků, Jágrů, Suků nebo Kožených (a teď mám na mysli samozřejmě pěvkyni Magdalenu :-))? Jaká je naděje, že z dětí, které na chodbách lidušky potkávám, vyrostou umělci světového jména? Nepatrná. Samozřejmě každá věc, kterou člověk umí a dělá ji s láskou, je pro něj přínosem, a i v kroužcích děti formují svou osobnost a připravují se na budoucnost. Ale pořád si myslím, že společně nachystaná večeře, pohádka před spaním nebo obyčejné popovídání jsou důležitější než všechny kroužky dohromady.