Když sis myslela, že se nedívám

Mám velký pracovní stůl. Kromě obligátního monitoru, klávesnice, myši, a co je tak ještě potřeba k počítači, tam má své místo kalendář, pořadač na papíry, poznámkový blok, rámeček s fotkou dětí, váza s květinami. Nedávno mi tam přibyl mimořádně pěkný dekorativní předmět. Koule na podstavci, u paty podstavce sedí dva medvídkové, mezi nimi se skví nápis LOVE. V kouli sedí další medvídek, v jedné tlapce husí brk, v druhé nejspíš pergamen. Když se koulí zatřese, sněží v ní třpytivé vločky. Kýč jak bič, co si budeme povídat. Ale pokaždé, když se na něj podívám, zahřeje mě u srdce.

Dostala jsem ho totiž od dcery. Naše prvňačka mi ho přivezla ze školy v přírodě. Tak se těšila, až mi ho dá, že to nevydržela a podrobně mi ho popsala už do telefonu. Bylo sice po překvapení, ale i tak jsem měla radost převelikou a ona se tetelila blahem. A já jsem se hřála v její lásce, která je v tomhle věku bezbřehá a silná, až to bolí.

Jako dítě jsem si hrozně přála bratra. Moje sestra sice občas vydala za dva, ale to nějak nebylo ono. Bratra mi osud (nebo spíš rodiče) nedopřál, zato syny ano. Mám tři. Každý je jiný, ale všichni jsou skvělí. Když se narodili první dva, připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus. Fascinovaně jsem vstupovala na neznámou půdu, pronikala do způsobů klučičího uvažování, učila se chápat jejich reakce, názory, touhy... Občas jsem měla pocit, že mi k nim v porodnici měli přibalit nějaký manuál.

Za ta léta (ten nejstarší teď stojí na prahu dospělosti) už mám slušně popsanou mapu, ale pořád je na ní spousta bílých míst, kde cedule hlásá "Hic sunt leones", a je mi jasné, že mnohé končiny zůstanou neprobádané. Výchova kluků a budování vztahů s nimi je neustálý proces, který mě nikdy nepřestane udivovat, překvapovat a zajímat. Občas mi dají nahlédnout za zrcadlo mých představ o tom, jací vlastně jsou, a já pak pokorně dokresluji do mapy další kousek.

Ale s dcerou je to jiné. Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem ji prvně sevřela v náručí. Ty jsi já. My dvě vysíláme na stejné vlnové délce, rozumíme si okamžitě a beze slov. Sleduji, jak roste a vyvíjí se, a žádnou mapu kreslit nemusím. Pohybuji se na vlastním území. Chápu všechno a hned. A přesně si pamatuju na období svého života, kdy pro mě maminka byla první a nejdůležitější osobou na světě. Kdy jsem první myslela vždycky na ni, kdy jsem bez ní nechtěla být, kdy jsem do ní byla zamilovaná. Teď si to užívám z druhé strany.

Synové se taky jednou zamilují, odejdou z domu a moje místo zaujme jiná žena. Nebude stát o moje mapy, bude si chtít nakreslit vlastní. Je to tak v pořádku a já jsem s tím srozuměná. Ale v dceřině srdci budu mít vždycky místečko, i když se vdá a odejde třeba do Tramtárie. Místečko, kde láska slastně bolí a kde jsou slova zbytečná.

Hezky to vystihuje básnička Mary Korzanové, kterou jsem našla na blogu Paola Coelha: 

Když sis myslela, že se nedívám

Když sis myslela, že se nedívám,

Pověsila jsi můj první obrázek na ledničku

A já hned chtěla namalovat další.

Když sis myslela, že se nedívám,

Nakrmila jsi zatoulanou kočku

A já si pomyslela, že na zvířátka máme být hodní.

Když sis myslela, že se nedívám,

Upekla jsi pro mě narozeninový dort

A já jsem věděla, že drobné skutky mají velký význam.

Když sis myslela, že se nedívám,

Zašeptala jsi modlitbu

A já uvěřila, že je Bůh, který mě vždycky slyší.

Když sis myslela, že se nedívám,

Dalas´ mi pusu na dobrou noc

A já jsem cítila tvou lásku.

Když sis myslela, že se nedívám,

Viděla jsem, jak ti vytryskly slzy

A naučila jsem se, že žití občas bolí –

Ale že je správné se z toho vyplakat.

Když sis myslela, že se nedívám,

Usmála ses

A i já v tu chvíli chtěla být tak hezká.

Když sis myslela, že se nedívám,

Starala ses

A já chtěla dokázat všechno na světě.

Když sis myslela, že se nedívám –

Dívala jsem se…

A chtěla ti říct „Díky“

Za všechno, co jsi dělala,

Když sis myslela, že se nedívám.