Dušičky

Dnes je svátek Všech svatých, zítra je v kalendáři Památka zesnulých, podle církevního kalendáře Vzpomínka na všechny věrné zemřelé (na nevěrné nikdo nevzpomíná?), lidově Dušičky. Na rozdíl od Halloweenu, který mě jako všechny ostatní importované zvyklosti (včetně Valentýna) nechává lhostejnou, k Dušičkám mám v tomto povětšinou velmi chladném čase vztah velmi vřelý.

Loukovský kostelíček sv. MarkétyJiří Pšenička

Pocházím totiž z rodiny s vysokou hřbitovní kulturou. Moje babička ovdověla poměrně brzy a chození na hřbitov se stalo pravidelnou (a velmi častou) součástí jejího života. Hrozně jí záleželo na tom, aby dědův hrob byl vždycky pečlivě upravený, pěkně osázený, zbavený spadaného listí, s umetenými chodbičkami okolo. Hlavní však bylo, aby tam pořád svítilo světýlko. Dobře věděla, že Bůh má dědovi co odpouštět, a tak mu v souladu se svým přesvědčením "svítila na cestu". Prostě láska až za hrob.

S nemenší pečlivostí (ale podstatně menší frekvencí) pečovala o hroby svých milých ve svém rodném kraji. Objížděli jsme s ní vesnické hřbitůvky, a zatímco ona drhla obložení a vysazovala nové voskovky nebo listopádky, my se sestrou jsme chodily mezi hroby, četly nápisy, hledaly, kdo se dožil nejvyššího věku, dojímaly se nad fotkami dětiček a nasávaly tu zvláštní atmosféru smutku a zároveň sepětí se životem. Ty chvíle se mi zapsaly do srdce víc, než bych si myslela. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Svůj podíl na tom jistě má i Vysočina, která je v tomhle ročním období snad nejkrásnější.

Babička už tu není, a tak po ní štafetu převzala moje mamka. Každý rok víkend před Dušičkami jezdí s taťkou "rallye hroby", jak tomu někdy říkáme. Úkol to není snadný, protože za den musí stihnout čtyři hřbitovy. Taťka ji tam doveze, vyloží mamku, kytky a vazby a utíká do přírody - doslova, kromě angličtiny je totiž běh jeho celoživotní zálibou. Na hroby si tolik nepotrpí.

A mamka šúruje hrob a přitom kouká do kraje a myslí na ty, kdo v něm leží. Vzpomínky se vracejí a v duši je stesk i naděje.

Loni - právě na podzim - mi zemřela prateta. Když jsem při pohřbu stála na tom mrňavém hřbitůvku a podpatky se bořila do rozměklé hlíny, najednou jsem je měla všechny kolem sebe - ty, které jsem měla ráda, ty, které si matně pamatuju, i ty, které znám jen z vyprávění. Ale byli tam do jednoho. Ten pocit se nedá popsat. Ale už je mi jasné, že kvůli němu budu taky jednou chtě nechtě objíždět okruh Ledeč-Kaliště-Loukov-Dolní Město.

Jako dítě jsem Dušičky milovala. Chodili jsme na hřbitov za soumraku, všude plápolaly tisíce svíček. Bavilo mě dívat se, kdo má nejhezčí "výzdobu", kde jsou nejhezčí chryzantémy (nejkrásnější jsou takové ty obrovské bambule, bílé nebo žluté)... Se sestrou jsme zapalovaly svíčky na opuštěných hrobech, aby dušičkám nebylo smutno, a rozsvěcely plamínky svíček, které sfoukl vítr u paty velikého kříže.

V neděli půjdu na hřbitov se svými dětmi. Zastavíme se u hrobů, kde máme příbuzné, pomodlit se a zapálit svíčku. Aby věděly, že i mrtví patří do života nás živých, že jsou součástí naší identity a vzpomínky na ně dávají našemu životu kontinuitu. A aby jednou, až my nebudeme, přišel někdo, kdo nám posvítí na cestu...