Babka

Kousek od pardubického gymplu stojí domov důchodců.  Cestou ze školy jsem kolem něj chodila každý den. Někdy ve třeťáku se za jedním oknem v prvním patře  začala objevovat taková babka. Jako z Ladova obrázku, snad i ten šátek měla. 

Jen tam stála a smutně se koukala ven. Když jsem si jí poprvé všimla, zamávala jsem jí. Rozsvítila se jako sluníčko a nadšeně mi zamávala zpátky. Pak jsme hru na mávanou hrály vždycky, když jsme se viděly. Když se na jaře oteplilo, osmělila se a vyšla na balkon, který patřil k tomu oknu. Daly jsme se do řeči a chvilku si povídaly.

Pak už si mě hlídala. Naučila se můj rozvrh a hlídkovala, až půjdu domů. Většinou jí stačilo zamávání, ven vycházela, jen když bylo opravdu pěkně. Po pár týdnech jsem ji zašla navštívit. Její příběh nebyl ničím zvláštní. Vlastní rodinu neměla, jen prasynovce, který se za ní občas stavil. Jeho návštěvy pro ni byly velkým svátkem, zrovna zakládal rodinu, těšila se na jeho miminko a fotky, které jí pak posílal, opatrovala jako svaté obrázky. Jednou byla smutná, plakala, protože paní, která s ní na jejím dvoulůžkovém pokoji bydlela, přestěhovali na jiné oddělení a ona dostala novou spolubydlící, s kterou nevycházela, dokonce ji podezřívala, že jí krade věci.

Neměla moc co na práci. Důchoďák neopouštěla, chodila jen na zahradu, když bylo hezky. Mívala domek se zahrádkou, a tak jedním z drobných potěšení bylo pár záhonků, o které se s jinými babičkami mohla starat. Toužila po truhlíku za okno, ale ten by jí prý nedovolili. Dny jí ubíhaly pomalu a byly jeden jako druhý.

Dávala mi dárky. Třeba mi vyrobila přáníčko nebo poprosila sestřičky, aby jí pro mě koupily mýdlo s kytkou na obalu. Nechtěla jsem, aby kvůli mně utrácela ze svého hubeného důchodu, ale když jsem viděla její dětskou radost, nemohla jsem dárek odmítnout.

O Vánocích jsme vzali s kamarády pár kytar a šli do důchoďáku zpívat koledy. Nikdy jsme neměli vděčnější posluchače. 

Na jaře mě čekala maturita, pak jsem odešla do Prahy studovat, vdala se tam, narodily se mi děti. S babkou jsme si psaly, ale její koresponďáky byly čím dál smutnější. Když jsem za ní zašla, většinou jsem poslouchala nářky, které jen tu a tam prosvětlily stále vzácnější zprávy o synovcově holčičce.

Asi za rok jsem se od kamarádky dozvěděla, že moje babka zemřela. 

Už je to dvacet let, od té doby se v pardubickém důchoďáku jistě mnohé změnilo nejen po stránce materiálního zázemí. Domovy dnes mají různé terapeuty i dobrovolníky, spolupracují se školami, s neziskovkami, všemožně se snaží svým klientům zpříjemnit ten otřepaný "podzim života".

Ale ti klienti se nemění. Mají podobné životní příběhy jako kdysi. Žijí na místě, které si nevybrali, s lidmi, které si nevybrali. Museli se vzdát svého prostředí, svých zvyklostí, přátel. V důchoďáku jsem poznala, jak člověk žijící s perspektivou blízkého konce postupně odkládá, co považuje za zbytečné. Přetvářku, ohledy, někdy i slušnost. Říká věci naplno a často si nebere servítky. Je těžké tam navázat a udržet fungující vztahy, které navíc mohou ze dne na den skončit. Každý si nese nějaký svůj smutek, od kterého sebelepší terapeut nepomůže.

A proto se mi moc líbí projekt Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata, který dnes zahajuje svůj druhý ročník. Jeho cílem je plnit vánoční přání lidem, kterým už dárky nenosí ani Ježíšek, ani nikdo jiný. Až se v jednu hodinu zveřejní seznamy, zkusím obdarovat neznámého člověka a budu při tom vzpomínat na svou babku, které jsem snad kdysi vnesla do života trochu radosti. Ona mně určitě.