Pořad Třináctá komnata Jiřího Wintera - Neprakty ( Česká televize 16.5.2008) začíná slovy: „Jiří Winter je znám jako humorista. S jeho kreslenými vtipy jsem se po dlouhá léta mohli setkávat třeba na stánkách časopisu Dikobraz. S Miloslavem Švandrlíkem, pod značkou Neprakta, vytvořili na téměř tři desetiletí nerozlučnou dvojici a Švandrlíkovi v té době ilustroval všechny jeho knížky." Je pravda, že Jiří Winter vytvořil s Miloslavem Švandrlíkem nerozlučnou dvojici, ale nikoliv pod značkou Neprakta. Sám M. Švandrlík mluví často o Jiřím Winterovi prostě jako o Nepraktovi a jejich společná díla jsou označována: „text M. Švandrlík, kresba Neprakta." Snad jen v době normalizace jste mohli najít v časopisech jejich společné vtipy označené pouze jako Neprakta. To ale jen proto, že jméno Švandrlík se nikdo neodvážil otisknout. Vtipy s podpisem Neprakta si ale čtenáři oblíbili podstatně dříve než začala spolupráce Wintera se Švandrlíkem. Neprakta byla společná značka spisovatele - námětáře Bedřicha Kopecného a kreslíře Jiřího Wintera, kterou po ukončení spolupráce (a později smrti) B. Kopecného nadále používá J. Winter. Ing. Bedřich Kopecný dnes už téměř upadl v zapomění. Narodil se 1. 3. 1913 a zemřel 1. 11. 1972. Na připomenutí jeho osobnosti několik citátů z knihy M. Švandrlíka „Kam to kráčíš, Kefalíne?":
Konec války prožil Bedřich u Plzně jako válečný hrdina. Při výbuchu miny přišel o všechny zuby. Nicméně se nějakou dobu zdálo, že měl v neštěstí kus štěstí. Dostal se totiž do americké polní nemocnice, která byla vybavena mnohem lépe než většina evropských špitálů. Zubní lékaři se ve svém řemesle dokonale vyznali a dovedli již tehdy vsazovat umělý chrup přímo do dásní. A vzhledem k tomu, že šlo o hrdinu, dali si ještě mimořádně záležet. Po několika týdnech byl Bedřich propuštěn do domácího ošetřování a v ústech mu blýskalo dvaatřicet překrásných bílých zubů, které mu mohl kdekdo závidět. ....... Bedřich vyrazil na vesnickou tancovačku a neušlo mu tam brutální chování nevzhledného ryšavého pořízka, který ze zcela malicherných důvodů vlepil své tanečnici dvě facky. Bedřich rázně přistoupil k pořízkovi a vzal ho za rameno. „Pojď ven," zasyčel výhružně, „já tě naučím, jak se má muž chovat k dámě!" Pořízek navzdory očekávání nezbledl strachem a Bedřichovu výzvu přijal. ... Krátce nato se Bedřich vrátil do sálu zbaven tentokrát svého dokonalého chrupu s konečnou platností. (Kráceno.)
Jiří Winter působil vždy velice solidním dojmem. Nepil, nehýřil a vážil sto dvacet kilogramů. Občas se mu stávalo, že ho někdo zastavil a vzrušeným hlasem žaloval: „Pane Neprakta, měl byste podat žalobu na jisté černovlasé individuum odpudivého zevnějšku. Ten bezzubý alkoholik chodí pravidelně do hostince U krále brabantského, vyvolává tam různice a tvrdí o sobě, že je Neprakta! Považte tu drzost, vydávat se za věhlasného umělce milovaného celým národem!"
Bedřich Kopecný žil obklopen starožitnostmi v Míšeňské ulici a od života toho příliš nežádal. Pouze láhev rumu a laminátový kbelík plzeňského piva od Krále brabantského denně. Kvůli tomu se dostávala do stresových situací i jeho poslední milenka, jinak učitelka základní devítileté školy. Když jí Bedřich sdělil, že bude spát nahá na hromadě perských koberců a tentýž materiál musí používat i jako přikrývku, pokusila se vzdorovat. Marně. „Co je dobré pro iránskou císařovnu," řekl Bedřich příkře, „je dobré i pro tebe!"
Petr Dejmal, Další články: dejmal.blog.idnes.cz
