Vítězná jízda týmu Hc 1946 Praga

Sedím v pokoji, usmívám se na obrazovku notebooku a snažím se utřídit si zážitky z uplynulých pěti dní. 

Od pátku 22. 5. 2015 do pondělí 25. 5. 2015 hostila Praha Pohár mistrů evropských zemí v pozemním hokeji. Na hřišti na Zeleném pruhu se sešly dívčí týmy ze všech koutů Evropy. Mezi nimi i tým, za který hraji já – Hc 1946 Praga.

Dres „Pragovky“ oblékám již šest let a doposud jsem podobný zážitek jako z poháru mistrů zažila jen párkrát. Turnaj funguje na principu fotbalové Ligy Mistrů, kdy se první a druhý tým z minulé sezóny dostane do evropského turnaje a podle výsledků z let minulých je umístěn do soutěží od EHL, přes Trophy, Challenge I., Challenge II. a Challenge III. a IV. Náš tým hrál tento rok Challenge III., protože v minulém roce jiný pražský tým do této skupiny sestoupil.

Tento ročník se odehrál na našem domácím hřišti, tudíž na nás byl vytvořen tlak domácího prostředí. Náš tým měl jediný cíl, postoupit. Dvě poslední kola pozemně hokejové extraligy jsme prohrály a naše sebevědomí se ocitalo na bodě mrazu. Týden před začátkem turnaje jsme začaly se speciální taktickou přípravou. Fyzičku jsme v tomto momentě už nikde dohnat nemohly. Ve čtvrtek 21. 5. jsme měly poslední oficiální trénink, na který se přišlo podívat pár trenérů z ostatních týmů.

Pátek 22. 5. 17:45, nastupujeme k prvnímu zápasu Poháru mistrů evropských zemí. Proti nám rakouský výběr Post SV. Soupeře jsme viděly pouze na videu, které nám trenéři pouštěli na tréninku. Atmosféra v šatně by se dala krájet, přesto se každý snažil tvářit pozitivně, tančit do rytmu hlasité hudby a co nejvíce se nabudit na zápas.

Pozemní hokej se hraje v deseti hráčkách plus brankář. Zápas trvá dvakrát 35 minut a mezi oběma poločasy je přestávka 15 minut. Gól platí pouze z území střeleckého kruhu. Turnaj se hraje ve dvou skupinách A a B, v každé skupině jsou čtyři týmy. Poté první dva týmy z obou skupin postupují do souboje o postup, naopak týmy ze dna tabulky do bojů o sestup. Naše skupina A byla ve složení Hc 1946 Praga, velšský Newport Gwent LHC, rakouský Post SV a švédský tým Nacka LHK. Skupina B byly týmy z Litvy – HFTC Tauras, turecký Kacioren Baglum SK, řecký Imittos HC a svěřenkyně z Gibraltaru - Eagles.

Celý úvodní zápas se přeléval ze strany na stranu a dlouhou dobu svítilo na časomíře skóre 0:0. Krátce před přestávkou se Rakušanky dostaly do brejku a ukořistily si vedení 1:0. Po poločase zvýšily na 2:0 a naše šance na vítězství se zmenšovaly. Naštěstí jsme ale zápas nevzdaly a hlavně díky nasazení a důrazu jsme postupně vyrovnaly, a následně vyhrály v poměru 4:2. Sobotní zápas proti týmu Newport Gwent LHC jsme vyhrály těsně 1:0 a nedělní zápas s nejslabším týmem skupiny Nacka LHK jsme si došly pro vítězství 4:0.

Výsledky nás jasně postavily na první příčku naší skupiny A, a po sehrání všech zápasů ve skupině bylo jasné, že se v boji o postup utkáme s druhým týmem ze skupiny B, gibraltarskými Eagles.

„Holky, zápas o všechno. Dnes buď bereme všechno, nebo odcházíme s prázdnou,“ připomínal nám trenér na předzápasové poradě.

Toho jsme si byly moc dobře vědomy. Podle toho také vypadalo rozcvičení. Všichni naprosto koncentrovaní a namotivováni. Po čtyřiceti minutové rozcvičce a rozpinkání přišel hvizd rozhodčích, který svolával oba týmy k nástupu. Uprostřed hřiště jsme se seřadily do řady i s rozhodčími, počkaly jsme na fotografii, podaly si ruce se soupeřem a rozběhly jsme se směrem ke své brance. Tam jsme vytvořily své klasické kolečko, ve kterém si znovu shrneme, co chceme hrát, s čím do zápasu jdeme a navzájem se nabudíme. Potom si z plných plic zakřičíme a jdeme každá na svůj post, střídající na lavičku.

Zápas začal. Byla vidět naše počáteční nervozita, ale tým soupeře na tom nebyl jinak. V těchto 70 minutách se rozhodovalo o všem. Buď potvrdíme svůj kvalitní výkon ze skupiny, nebo všechny předchozí výhry vyhodíme do koše. Kdo vyhraje, postupuje do Challenge II. a kdo prohraje, jede domu s prázdnou a bude se snažit o postup další roky.

Hrály jsme přesně podle pokynů trenéra a na soupeře jsme vyčkávaly v obranném systému od půlky. Hra se přelévala ze strany na stranu, nikdo se nechtěl nikam zbytečně hnát, aby se soupeř nedostával do šancí. Naše taktika byla jasná – pokračovat v tom, co jsme hrály do teď. Vše fungovalo, tak proč to měnit.

Soupeřky se po našich chybách párkrát dostaly do šancí, ale naše skvěle chytající brankářka protiútoky odrazila. Hrály jsme spíše my. Balónek byl většinu času na našich hokejkách a určovaly jsme celkové tempo zápasu. Bohužel jsme se ale neuměly gólově prosadit. Vidina toho, že celý zápas budeme hrát my a soupeřky nakonec jednou utečou, dají nám gól a postup ukořistí ony, mě stresoval. Poločas skončil 0:0, trenér nám o přestávce poradil poslední fígle, a šly jsme zpět na hřiště.

V 66. minutě zápasu jsme po chybě soupeře ve střeleckém kruhu zahrávaly trestný roh. Jedna z největších výhod v pozemním hokeji. Hráčky chybujícího týmu se ve čtyřech postaví do branky a z brankové čáry vybíhají nahoru na kruh, kde jsou různě rozestavěné hráčky zvýhodněného týmu. Většinou v osmi či devíti hráčích. Když má tým dobře secvičené trestné rohy, šance na vítězství se zvýší o více než polovinu. Nám tento turnaj rohy příliš nevycházely. Shlukly jsme se na vrcholku kruhu, abychom si domluvily, kterou z našich variant zvolíme. Z pěti možných jsme vybraly tu pátou. Rozehrávka do leva a střela na teč na penaltu, či na nahrávajícího hráče, který si dobíhá k tyčce.

Má role na trestném rohu je dobíhání na penaltu a tečování stříleného balónku za záda gólmanky. Rozehrávající hráčka vyslala prudkou nahrávku na vrchol kruhu, chytačka míček zastavila, přihrnula ho pod nohama falešné střelkyně na levou stranu, kde Lucie Neubertová balónek natáhla na hokejku a vyslala prudkou, střílenou přihrávku na penaltu. Přesně do míst, kam jsem si sbíhala já. Balónek jsem tečovala položenou holí k levé tyčce a poprvé v zápase se rozvlnila síť. Obrovská euforie, výbuch emocí, skoky dva metry vysoko a neuvěřitelná radost. Všechny jsme se poplácaly v kolečku, diváci křičeli, trenéři jásali na střídačce. Byly jsme o krok blíž vysněnému postupu.

„Teď se uklidníme, hrajeme jako by to bylo 0:0, koncentrace, koncentrace holky.“ Křičel trenér, který si stejně jako my, byl dobře vědom, že po gólu opadá soustředěnost a často padne rychlý vyrovnávací gól.

V našem případě se tak nestalo. O dvě minuty později jsme vybojovaly další trestný roh. Opět jsme se dohodly na variantě, tentokrát jsme zvolily variantu číslo 1, přímou střelu. Nahrávačka opět vypustila balónek směrem na kruh, kde chytačka balónek zastavila a střelkyně vyslala projektil na branku. Balónek tečovala jedna z vybíhajících protihráček, gólmanka střelu odrazila před sebe, kde se vytvořil nepřehledný chumel těl a hokejek. K míčku jsem se dostala jako první, pokryla jsem si ho tělem a pár rychlými kličkami jsem se dostala do vhodné střelecké pozice. Z podobného místa, jako jsem dala první gól, jsem ránou k tyčce uklidila balónek za záda gólmanky podruhé a bylo vymalováno. Následující dvě minuty jsme si vedení bez problému pohlídaly a po konečném hvizdu rozhodčích jsme mohly začít slavit.

Hokejky vyletěly vysoko do vzduchu a všechny jsme se seběhly v oslavném kolečku. Přidali se k nám i trenéři, křičeli jsme, skákali a nechali se unášet na vlně emocí. Poděkovali jsme fanouškům a sešli jsme se na závěrečném ceremoniálu. Poté následovalo focení a pití šampaňského. O to jsem já osobně přišla, protože jsem musela odpovídat na otázky novináře Pražského deníku a moderátora z ČT4 Sport.

Z mého pohledu byl tento turnaj jedním z nejhezčích zážitků tohoto roku. Dařilo se týmu, dařilo se i mně samotné a v klíčových okamžicích jsme dokázaly, že jako tým umíme vyhrávat, umíme držet při sobě a naše hokejová kvalita je na vysoké úrovni.  Každému, kdo ještě pozemní hokej neviděl, doporučuji nějaký zápas navštívit. Nejlepší příležitostí je nadcházející Mistrovství Evropy žen, které se bude konat v Praze na hřiště Slávie Praha. Tým České reprezentace má před sebou nelehký úkol- nezklamat domácí diváky a obhájit výsledky z minulých let.