Střípky života v Bonnu

Patnáct dní. Před patnácti dny jsme v noci přistály na německé půdě a následující dva měsíce se odsud nehneme. Uplynuly pouhé dva týdny a jeden den a my už toho stihly tolik. 

Vzpomínám, co všechno jsme viděly a nad čím vším jsme se za tu dobu smály, a upřímně se nemůžu dočkat toho, co nás ještě čeká. A protože si vzpomínky ráda uchovávám a ráda se o ně dělím, pokusím se ve zkratce popsat, jak skvělé je odjet s nejlepší kamarádkou na dva měsíce do neznáma, do cizího města, cizího týmu, cizí rodiny.

Sedím v dokonalém domě, z rádia zní píseň Red Flag, která mi připomíná hraní NHL s Davím a vyzváněcí tón příchozího hovoru. Na dnešek jsem usínala za zvuku deště dopadajícího na okno mého pokoje a těšila jsem se na ranní svěží vzduch. Déšť včera přišel v tu nejlepší chvíli – přesně když jsme zajížděly do vrat ve svém Fiatu 500 a zatahovaly střechu.

Měly jsme skvělý den. I přes to, že je Neděle odvozena od slova nedělat a předpokládá se rozjímání nad knihou a trávení času s rodinou, nás čekal zápas. V poledne zazněl počáteční hvizd a po třech dvacetiminutovkách jsme odcházely ze hřiště s jasným vítězstvím 8;  hashtag pocemkamdeš. Po společném týmovém obědě jsme se s Kačkou vydaly na výlet za město. Navigace ukazovala třináct minut cesty do hor Siebengebirge. První pokus nevyšel podle našich představ a místo v horách jsme se ocitly v centru Bonnu ve Starbucks a i přes přísnou dietu, kterou nedodržujeme, jsme si objednaly kalorické kávové nápoje. Zkusily jsme to znovu. Opět jsme nasedly do auta a vyrazily jsme znovu za původně stanoveným cílem trasy. Třináct minut cesty a přibližně sedmdesát osm selfíček z auta. Dorazily jsme na místo. Od parkoviště na vrchol hory vedla lanovka, kterou jsme ale kvůli karamelovému frappuccinu zavrhly. Dorazily jsme k zámku a ledabyle ho přešly. Chtěly jsme dosáhnout vrcholu a tak jsme stoupaly dál. Nevěděly jsme, co nás tam nahoře čeká, ale bylo to vzrušující. První vyhlídka a před námi nádherný pohled na Rýn a velkou část města, pokračovaly jsme dál, zastavovaly jsme se především jen k pózování před fotoaparátem. Procházely jsme chráněnou krajinnou oblastí, pohoršily jsme pár turistů a vesele jsme konverzovaly. Dorazily jsme ke krásné restauraci – stará hradní budova, ke které byla přistavená moderní prosklená část. Okouzlující. Pod námi se rozléhal celý Bonn a nad námi se tyčila zřícenina – onen vrchol. Bohužel nebe bylo k večeru mléčné a nelichotilo příliš fotkám – i proto nám to na většině fotek nesluší. To světlo. Naštěstí jsme si uvědomovaly, že na každé fotce nemusí být obličej. Využily jsme výhod šatů a celou cestu zpět k zámku jsme fotily novou sérii okouzlujících fotek.

Na zámku mezitím skončily návštěvní hodiny.

I přes nástrahy na cestě jsme se vrátily k autu a následně domů. Dopřály jsme si zasloužený odpočinek, spojily jsme se s rodinami doma a sledovaly jsme zápas Německo x Irsko. Já ho sledovala jen skoro.

Den předtím – sobota – zápas – šílený zápas, který jsme prohrály ani nevím kolik. Naše rozhořčení neznalo mezí, už jen protože jsme rozhořčené byly jediné. V tu chvíli bylo jediné štěstí, že nám tu nikdo nerozumí. Snažily jsme se náš žal zajíst a asi se nám to povedlo.

Pátek, nádherný horký letní den, který nešel trávit jinak než na dece v parku. Nakoupily jsme si na piknik a objevily jsme nejkrásnější místo v parku. Bohužel nám i tento krásný den zkazili lidé. Nejprve cikáni v parku, později organizátoři Silent párty. To jsem nežrala. Později večer, se ale ukázalo, že jsou tu i tací, kteří dny umí zachránit.

Úterý, středa a čtvrtek jsou pro nás dny tréninků a posilovny. Já měla ve čtvrtek tu čest navštívit místního ortopeda a polovinu dne jsem strávila čekáním v koloně a čekárně. Úterní trénink tento týden nahradil další přípravný zápas, který jsme dovedly do vítězného konce.

Po týdnu se Kačka přestěhovala ke své rodině, a také konečně přestala žít v kufru. Největší výhodou nové rodiny je pes, kterého jsme si tak moc přály. Bohužel jsme ho ale ještě nestihly jít vyvenčit, osud nám to nepřál.

Volný čas trávíme ježděním na kole, posloucháním rapu a náhodnými aktivitami. Centrum města je kouzelné. Kombinace moderních obchodů a starých památek - pozůstatky z dob, kdy byl Bonn hlavním městem Západního Německa.

Haribo – Bonn je městem Hariba a já miluji Haribo. Je to boží.

Patnáct dní, ani jednou jsem se nestihla nudit, ani jednou jsem nehladověla, ani jednou jsem nelitovala tohohle rozhodnutí. A nejlepší na tom všem je, že toho máme ještě tolik před sebou. Nákupy a muzea, další výlety a procházky, návštěvy kamarádů a rodičů, další zápasy, nové dresy, nespočet kilometrů na kole..

Je na co se těšit.