Po roční pauze opět na startu a po měsíci od závodu „pár“ řádků o těchto, tentokrát více než kdy jindy, náročných 24 hodinách „v kopci“. Bylo to peklo... I když s odstupem času už celé bílé peklo vychladlo…
Letos potřetí. A zase se stejným těšením a nadšením… I když letos jsme tak nějak už předem tušili, že to nebudeme zadarmo. S manželem nikdy moc tréninkovým výstupům na Lysou horu nedáme, „hýbeme“ se celoročně, a tak sázíme na obecnou fyzičku. Nicméně tři týdny před závodem jsme se nahoru na horu po závodní trase vydali. A dolů jsme se vrátili poněkud vyděšení. Sníh místy po pás, v mém případě málem po prsa, konzistence nevalná a do toho vytrvale sněžilo. No což, v den závodu to bude určitě paráda…
Kdyby kalendář neukazoval jiné datum, mysleli bychom si, že jsme se vrátili v čase. Petr vybíhá na start jako první, a to za trvalého sněžení, které zvedlo výšku sněhu za poslední týden, nejen na vrcholku Lysé hory, o pár desítek centimetrů. Mráz a vítr umocňuje chuť opravdové zimy. Pomalu a odevzdaně se šourám na pension Sluníčko. Můj původní plán, že se půjdu projít a počkám na Petra venku, pouštím z hlavy. Před pensionem setřesu objemnou hromádkou sněhu z čepice a ukrývám se v našem 35+0 bez sociálního zařízení.
Ano, i letos pro umocnění atmosféry, využíváme ubytování typu basic (v kongresovém sále) a celý závod se střídáme v odpočinku ve vymezeném obdélníku na zemi v místnosti s dalšími cca 35 závodníky. Postel je to letos vskutku velmi teplá, v zemi vedené podlahové topení nám doslova „zapaluje lejtka“. První nadšení z teplé podlahy rychle, alespoň v mém případě, upadá. Horko, horko a zase horko. Postupně se v době odpočinku svlékám až do spodního prádla bez ohledu na to, že se jedná o ubytování typu MIX. Jediná výhoda je, že se na zemi dají usušit mokré věci, a tak si pod sebou rozkládám ponožky, rukavice, návleky…
Letos jsme „upgrejdovali“ naši výzbroj a máme s sebou sušičku bot. Úžasná věc, která společně s podlahovým topením docílí toho, že i letos celý závod oba absolvujeme v jednom závodním oblečení. Ano, v posledním kole jsme se už mohli poznávat po čichu, nicméně jistota, že oblečení je vyhovující pro dané počasí, byla prioritou. Oba jsme se vybavili běžeckými boty s hroty, což jsme pak velmi ocenili na trase. Osobně nechápu, že jsem závod mohla 2x běžet v nesmekách. Boty držely na trase jako přibité, pár pádů bylo, ale ty přišly díky hlubokému sněhu a zavrávorání.
Zpět k závodu. LH 24 je extrémní závod a spočívá v celodenním chození/běhání na Lysou horu a dolů, po okruhu v délce cca 12 km s cca 770 m převýšením. Závodíme v kategorii MIX a zažíváme s manželem úžasný den, kdy jsme se fakt zatím nikdy nepohádali. Vidíme se totiž maximálně tak pět minut na předávce, kdy jeden mele z posledního a druhého adrenalin žene do akce, takže na hádky nezbývá čas… Občas nás podezírám, že i proto tenhle závod „chodíme“. :-) Do závodu nastupuji jako druhá v naší štafetě a kromě 1,5 kola probíhá pro mne celý závod ve tmě. A to přímo miluju.
Jde se na trať. Letos to byla nejen traverza, která nám připravila přímo „lahůdkový terén“. Díky vytrvalému sněžení se stává ze seběhu, zejména v jeho části Lukšinec-Albínovo náměstí, doslova horor. Mé první kolo je ještě relativně v pořádku, o to hůře mne překvapí tento úsek v kole druhém a posléze to bylo ještě horší. Sníh se nespojil s podkladem, běžci vyšlapávají hluboké koleje na trase, místy člověk „sněhem plave“. Občas mám pocit, že jsem zpět ve vysokoškolských letech a vracím se mírně (i více) opilá z akce domů… Do toho, při mé výšce, občas zapadám až nad kolena do sněhu a škrábu se ven. Tady se běžet nedá, tady to je doslova bílé peklo. I zkušené závodníky tato část velmi zpomalila a myslím, že na tenhle terén hned tak nezapomeneme. Traverza byla oproti tomu lázeňská kolonáda.
Krize, končíme… Letos poprvé přišla, a to zcela nečekaně, u manžela. Petr je při běhu limitován svým trvalým zraněním, přeseknutý nerv způsobuje, že nezvedne úplně nárt a občas „škobrtá“ o zem. K tomu se přidaly jeho hyper uvolněné kotníky a „parádní“ terén a Petr mi poprvé za tři závodní ročníky při předávce říká: „Nespěchej, už nejdeme, odpočineme a pak dáme poslední kolo spolu, ok?“ Do šesté okruhu vybíhám zcela rozhozená. Nezpomaluji ovšem, neumím to, neumím jen tak přestat závodit. V duchu si slíbím, že si odpočinu a půjdu ještě jednou a Petr si pak půjde sám poslední kolo, už řádně odpočinutý. Je mi jasné, že za stávajícího terénu nejsme schopni překonat náš dosavadní rekord 9 kol, ale „dát“ jen 6 kol… Lvice ve mně se probudila… Musíme bojovat, alespoň 8 okruhů... Přibíhám dolů a chci Petrovi představit scénář dalších hodin, ovšem zase je vše jinak. Petr se otřepal a jde do dalšího kola hned s tím, že nebude spěchat, že už dáme pak jen jedno kolo spolu a dostaneme se na výsledných 8 kol, což se nám za letošních podmínek jeví jako „good job“. Souhlasím. Pomalu se převlékám, najím se a se svou spolu-ležící ve vedlejším obdélníku se domlouvám, že půjdeme spolu na východ slunce. Že si teď „dáchneme“ a pak vyrazíme. Idylka. Snažím se spát, procházím se po Sluníčku, povídám si, a to vše v domácím-nezávodním oblečení. Petr nezpomalil, naopak. Přišel závodu znova na chuť… Zrovna se jdu natáhnout, když manžel vlítne na „pokoj“ se slovy: „Běž, běž, to dáme těch 9 dneska…“ Cože? Jsem v papučích a trenkách. Potřebuji na celý okruh minimálně 2:20 hodin, možná více, je něco málo po půl páté ranní a závod končí v 10:00 hodin... Do závodního oblečení jsem se „dostala“ za 3 minuty, kupodivu jsem nic nezapomněla a už to sprintuju k „trafu“. Musím nasbírat vteřiny, dokud mám sílu, musím pořád běžet… Upaluji jako divá…
Ráj… Bílé peklo se změnilo ve třpytivý ráj. Už nesněží, okolní zcela zasněžené stromy připomínají svým vzhledem sněhové strážce, krále lesa, kteří majestátně dohlíží na závodníky. Sníh křupe pod nohama, mění se jeho konzistence a celý okruh je najednou „choditelný a běhatelný“. Je mi úžasně. Vnímám jen ticho, svůj dech a kroky, daří se mi zcela oddat okamžiku... Běžím opět ve tmě, tentokrát však s příslibem blížícího se svítání. Ranní šero přišlo právě včas, došla mi baterka v čelovce a hledat novou v batohu, to si teď nemohu dovolit. Stále běžím. Petrovi předávám těsně po sedmé hodině a vím, že to deváté kolo stihne…
Do cíle přiběhl půl hodiny před koncem závodu. Čekám ho u časomíry před Sepetnou a přes slzy dojetí málem ani nevidím, že přibíhá. Radost, energie, smích, pokora… Směs pocitů se ve mně mísí a já brečím štěstím jak malá. „Povinná“ fotka u elektronické časomíry, vrácení čipů a… je po všem. Sbalíme si věci, sejdeme dolů na Ostravici a za pět minut jsme doma… Letos bez zranění, bez únavy, bez puchýřů, letos jen absolutně pyšní na nás dva, že jsme to zvládli, že jsme v tom „bílém pekle“ dali devět kol…
A teď zase už musíme celý rok čekat. Oba víme, že za rok půjdeme znova, oba víme, že pocity a chvíle, které člověk stráví tzv. v závodě stojí za to a nikde jinde se zažít nedají.
No a letošní peklo zase, s odstupem času, takovým peklem nebylo. O co horší byla trasa, o to krásnější bylo okolí. Stromy, díky sněhové pokrývce, vytvářely neskutečné tvary, připomínaly lidi, rytíře i medvěda. Všude bílo a jen bílo, nic víc. Mráz a sněžení umocněné tmou mi umožnilo dokonale si pročistit hlavu a strávit sama se sebou tolik potřebné chvíle samoty. Kdo nezažil, asi nepochopí…
