Z Ostravy do Olomouce a zpět na in line bruslích za dvanáct hodin

Opět jsem neposlechla sebe samu, a ačkoli jsem se loni po závodě dušovala, že už NIKDY neabsolvuji podobnou akci, šla jsem do toho znova, znova jsem potila krev, znova jsem plakala radostí a stejně jako loni si vše parádně užila.

Ostrava Inline12/24  – závod na in line /kolečkových/ bruslích se konal již druhým rokem na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě a já u toho nechyběla, konkrétně u dvanáctihodinového závodu.

   Po loňském prvním ročníku, kdy jsem dva dny po závodě nemohla chodit a má zásoba sprostých slov se značně rozšířila, jsem se zapřísahala, že příští rok do toho nejdu. Jenže patřím mezi velmi soutěživé typy, a jelikož jsem to loni vyhrála – měla bych letos obhájit. No měla bych – měly bychom. Tento divoký dvanáctihodinový „maraton“ na bruslích se mnou absolvuje v týmu již podruhé také dcera – jezdíme kategorii 2Ž /dvě ženy/ a také letos složení našeho týmu vzbuzovalo údiv, úsměv, úšklebek a co já vím co od „ú“ ještě – kadetka /16 let/ a veteránka /věk neprozradím :-)/ v jedné dvojici, tak to bude jízda…

   Je sobotní srpnové ráno a dvouletý syn se rozhodl, že dnes vstane v šest, když je takový krásný letní den. Potřebuji zoufale ještě chvílí spát a tak tatínek bere syna z postýlky se slovy, že maminka musí odpočívat, jede přece ten závod a odchází s ním do obýváku. Získávám 20 minut, než se syn rozhodne, že si maminku prostě vybrečí a protože vedle v pokoji spí dcera, taktéž s potřebou se řádně vyspat, beru na sebe černého Petra a vstávám, ať je ona alespoň v pohodě.

   Díky syna jsem před závodem řádně rozcvičená – dřepy, shyby, skoky, běh, zvedaní 15 kg živé „činky“, dopoledne uběhne jako voda. Taktak se stačím sbalit, hlásí šílený hic, ovšem večer s bouřkami a pak déšť. Věřím, že letos pojedeme celý závod za sucha, ale i přesto balím 3x komplet převlečení včetně spodního prádla a deštník. Dcera, vstávala asi dvě hodiny před startem závodu, se pomalu plouží po domě a hledá věci – evidentně ji chybí ranní rozcvička. Stihly jsme to a vyjíždíme vstříc následujícím poněkud jednotvárným hodinám…

   Zázemí závodu je na „kruháči“ na Hlavní třídě a je již perfektně připravené stejně jako trať, občerstvovačky a pomocníci na trati. Teplota dosahuje na slunci 38 stupňů a tak se ženeme k nejbližšímu stínu s naším lehátkem, taškou s jídlem, batohem s oblečením a brašnou s léky /mastičky, gely, náplasti, ale také například omylem sbaleným projímadlem, které mne pak během dne ještě několikrát rozesměje při představě o mé rychlosti jízdy, kdyby… no to už je ale jiný příběh/.

   Vše máme přichystáno a rozloženo ve stínu tak, aby ta, co právě nejezdí, mohla relaxovat a čerpat síly. Jaksi nám však nedošlo, že se slunce točí a náš stín je po cca 2 hodinách natrvalo pryč, nyní se ještě ale z uloveného místa radujeme. Motá se mi hlava z vedra už teď a opět mi v mysli zní něco jako: proč jsem sem šla, kdo mi to kázal, jsem normální? Dcera také nevypadá dvakrát nadšeně a to prý miluje vedro, no asi teď zrovna moc ne.

   Start je přesně v pravé poledne, vyrážím na trať první, pohlcujeme mne atmosféra startu a zcela netakticky se poddávám rychlosti okolních závodníků, jakoby se takovýto maraton vyhrával v prvním kole, že?! Výsledkem je tzv. přepálený start, kdy po prvním okruhu /3050m s převýšením 15m/ sotva popadám dech a při představě dalších dvanácti hodin v závodě se o mne pokoušejí mdloby. Máme s dcerou taktiku střídat se po dvou okruzích, což je zhruba 16-20 minut na trati pro jednu, resp. odpočinku pro druhou. Jde to ztěžka a zdá se mi, /po závodě je mi to potvrzeno/, že také dcera se nemůže „rozjet“ – vedro je neúnosné. První okruhy se trápíme, ale nevíme, že obě, potkáváme se jen u předávek a to si nanejvýše řekneme jedno dvě slova, případně já dceři přikazuji, ať se nají, napije, odpočine a ona něco odsekává ve smyslu, že není malá, že se o sebe umí postarat. Normálně bych ji dala kázání o drzosti ke starším lidem, teď je mi to docela jedno.

   Po pár hodinách na trati už mi to tak strašné nepřipadá, rozjela jsem se na pohodu, dcera vypadá zdravě a při síle a přichází tak čas na to, začít si závod užívat a koukat okolo. Na trati toho vlastně moc k vidění není. Jedná se o městskou trať a tak si za těch dvanáct hodin zapamatuji SPZky parkujících aut, zjistím, za jak dlouho uschne prádlo na balkoně, uvidím střízlivé lidi přicházející na zahrádku na pivo a mnohé z nich pak podnapilé za tmy zase odcházet domů, spočítám kolik pruhů mají přechody pro chodce na celé ulici dohromady, celou dobu povedu vnitřní monolog s měřičem rychlosti na trase, který mi zpočátku ukazuje krásných 23-25 km/h a ke konci už nechce jít výše než 18 km/h, 35 x projedu kolem přejetého ptáčka a budu ho litovat, 35 x vyjedu do kopce a budu nadávat jako dlaždič, 35 x uvidím na časomíře mé jméno, počty kol a čas zbývající do cíle. Jedeme sice s dcerou v jednom týmu, ale v podstatě každá sama – o existenci druhé víme jen při předávce a na místě našeho odpočinku, nyní již vystaveného žáru slunce, kde se na dece kupí pet láhve, taška s jídlem pomalu ztrácí na objemu, přibývá obalů od náplastí…

   S prodlužující se dobou na trati pozoruji také své spolujezdce / v závodě na 12 hodin neříkám záměrně soupeře/, zpočátku mne vždy naštve, když kolem mne prosviští skupinka v dresech, ve vláčku a s rychlostí blesku, časem si jich už nevšímám, jen se snažím držet vpravo, když zezadu slyším rachot blížícího se vlaku a beru je jako „ty profíky“, kteří jsou mimo můj obzor. Mne zajímají více „ti hobíci“ na normálních bruslích s podobným stylem jízdy jako já. A mezi námi, „my hobíci“ máme závod těžší – hobíková kolečka mají max. 90 mm, nemáme tak velký podpůrný tým, jídlo si děláme sami a samomasáže také zvládáme, ve vláčku se moc nevezeme, jelikož profíci kolem jen proletí a jiný hobík se většinou „vagonek“ snaží vždy setřást v domnění, že ho chce snad zezadu přepadnout či co, o kolečkách do deště jsme sice slyšeli, ale nemáme je, stejně nevíme, jak se mění, předávku za jízdy nezvládáme a jízda v dešti je naší noční můrou…  Těžká dřina.

   V naší kategorii jsme 4 dvojice, jedna dvojice děvčat to vzdá po pár hodinách a tak nás zbývá 6 žen /3 páry/. Nutno podotknout, že my všechny tři dvojice jedeme vyrovnaně, máme stejný počet kol /ještě i po 7,5 hodinách závodu/ a tudíž musíme opravdu stále závodit, nesmíme vypnout ani chvíli, jinak se „ztratíme“. S jednou dvojicí děvčat se seznamujeme na předávce. Ví přesně, kdo jsme, že jsme loni vyhrály, kolik jsme najezdily kol – jsou na nás připravené, trochu mne to vyděsí, ale zároveň potěší, že se o nás ví. Holky jsou fajn a občas se na trase spolu svezeme ve vláčku. Poslední dvojice se však „nekamarádí“. Nejdříve je nemůžeme identifikovat, pak určíme špatnou paní a ženeme se za ní tři kola jak zběsilé, aby ji pak vystřídal pán – čili kategorie mix ne ženy, takto se spleteme asi 3x a osobně začínám mít závodění dost a přeji si, ať už nás trhnou o kolo a dcera „mi dá závodní propustku“. Když jsme poslední dvojici odhalily, bylo jasné, že jedou na vítězství a to nemilosrdně. Pomalu mi dochází, s ohledem na závodní elán dcery, že asi budeme jezdit na rychlost ještě dost dlouho, resp. do konce závodu, do půlnoci, že se naše, nyní již soupeřky, „kamarádky“ a „nekamarádky“ jen tak nevzdají. A taky je mi jasné, že to pro mě bude tzv. na krev, udržet tempo s holkami, kterým je okolo dvaceti, není v mém věku tak snadné, ale nechci zklamat dceru a vlastně ani sebe, tak jedu věk nevěk, krize nekrize, počasí nepočasí.

   A pak to přišlo, nečekaně, překvapivě a rychle. Okolo 20 hodiny se staly dvě podstatné události. Po 8 hodinách na trati čeká na předávce dcera s úsměvem od ucha k uchu a předtím než odfrčí závratnou rychlostí, mi říká, ať se jdu kouknout na průběžné výsledky, že budu čumět. A to teda čumím. Jsme první, dvojice „nekamarádky“ ztrácí asi 4 kola a „kamarádky“ jsou pozadu o dvě kola. Úplně nechápu, co se stalo, nedochází mi hned, že jedeme prostě rychleji, plynule a "udělaly jsme je", radost přebíjí únavu a jsem připravena bojovat až do konce. Zapomínám, že ještě před malou chvílí, jsem už chtěla skončit a sundat ty zatracené brusle…

   Druhá skutečnost, která se udála vzápětí, nebyla vůbec pozitivní, již delší dobu to okolo hřmělo, blýskalo se a obloha byla hrozivě tmavá, profíci střídavě měnili kolečka do deště a zpět, hobící se modlili, ať neprší. Po osmé večer začalo pršet, bohužel. Obě s dcerou máme zkušenost s jízdou v dešti z loňska, víme, že se musí zpomalit, a že to pekelně klouže na bílých čárách na cestě. Oblékáme nepromokavé bundy, já do sebe „kopnu“ horkou polévku, sundám sluneční brýle a nasadím dioptrické, ať se nevysekám na padajících listech, větvích a mokrých čarách. Spolu s deštěm přichází vítr, jak jinak než silný protivítr a já mám místy pocit, že stojím na místě, resp. že mne to žene vzad. Místo našeho odpočinku jsme musely schovat, jinak by nám všechno uletělo a tak už neodpočíváme, ale s deštníkem stojíme u místa předávek a mlčky se měníme, stále po dvou kolech, a pomalu a jistě vlhneme – od noh.

   Prší a to již dvě hodiny vkuse, fouká, do toho samozřejmě přišla tma, jezdí se s čelovkami, klouže to už i na normální cestě, člověk by řekl fialový hnus. My stále jedeme, bruslíme bez ohledu na únavu a opatrně si připouštíme, že bychom to mohly vyhrát, šeptáme si to u předávek, průběžné výsledky sledujeme pořád… „Nekamarádky“ už jsou ze hry, zbývající dvojice a my bojujeme, i když my s dcerou tušíme, že už je to doma. Okolo 22 hodiny máme již šest kol náskok a muselo by se stát něco fakt špatného, abychom náskok ztratily. Začínám taktizovat a vypočítám, že nejpozději ve 23:14 můžeme přestat jezdit, už by to vyšlo na nejvyšší stupínek. Tím ovšem naštvu dceru, která mi sdělí, že závod končí o půlnoci a jede se pořád. Po jedenácté večer na mne přichází skutečná krize, kdy mám pocit, že mi zdřevěněly nohy, pro únavu už nevidím. U předávky oznamuji dceři, že už nejedu, že ať jede ona poslední jedno kolo a pak to balíme.

   Sundávám si brusle a čvachtám v ponožkách k časomíře, 6 kol náskok – to už je dost. Jsem otupělá únavou, jediné co si přeju, je být doma v suchu a nechat si masírovat nohy a záda. Zjišťuji, že docela slušně prší, že vlastně jezdíme na vodě, ale také zjišťuji, že ta super atmosféra, to nasazení všech stále přetrvává a je mi najednou moc pěkně… Chvíli… Dcera dojede do cíle ve 23:36, máme 6 kol náskok /jedno kolo v dešti hobící teď jezdí tak za 10-12 minut/, ovšem ona zahlásí: „Mami, cítím se ohroženě, jedeme dál“. Já nejedu, už mne nikdo nedonutí nazout si znova brusle, stejně bych se do nich nevešla. Dcera jede a tak naše dvojice končí závod až ve 23:49. Celkem jsme najely 71 kol – 218 km, to je jako z Ostravy do Olomouce a zpět.  A obhajujeme zlato. Po dvanácti hodinách jsme u konce.

Anebo ne?

   Zhruba čtvrthodinu po půlnoci se snažím přesvědčit nohy, mozek, ruce, ať ještě fungují a my dojedeme těch 50 km domů /samozřejmě autem/, za hodinu pak ležím v posteli a hledám polohu nejmenší bolesti, usínám, i když se co chvíli budím a chodím koukat na dceru, zda je ok a hlavně…

   …za 13 hodin od konce závodu jsme na bedně, na nejvyšším stupínku, užíváme si potlesk, focení a chvilku slávy. Já vše prožívám o to víc, že jsme závod a obhajobu zvládly s dcerou, jsem šťastná, pyšná a dojatá /brečím jak malá/. „Tery, děkuji, jsi skvělý parťák, jsem ráda, že Tě mám!“

Jo a za rok už do toho fakt nejdu, i když no nevím, uvidíme… J