...přijet, běžet, prožít, vidět a SLYŠET... Tak trochu neběžecky o běžecké akci aneb člověk si musí závod užívat všemi smysly... Žádný z uvedených rozhovorů nebyl cílený a připravený, prostě je to tak, jak nám huba narostla.
Úvodem krátké představení závodu, který se konal 28. 5. 2016. Zde si dovolím citovat z webových stránek pořadatele, co to vlastně Valašský hrb je: „Běžecký denní závod jednotlivců pro všechny sportovně založené nadšence (hobby i profi). Závodní trať je vedena po „hřebenu“ beskydských vrchů - Hornovsacké magistrále. 10, 20, 30 a 50 km, to je výběr z běžeckých tratí, které jsou pro Vás nachystány. Poběžíte mimo silnici po značené turistické „pěšině“, která je vedena plynule vlnitým terénem.“
Tolik organizátor. Popisovat závod by bylo jistě velmi příjemné, sama jsem ho měla možnost „jít“ a opravdu dostál slovům organizátorů – člověk běžel překrásnou přírodou, po lesních cestách a pěšinách, „rvali“ jsme kopce, co to šlo, sprintovali krátké rovinky mezi výběhy a seběhy, užívali si klidu a osobně jsem si posunula zase o kousek dál hranice svých běžeckých možností.
Co mne, kromě výše uvedeného, zaujalo hned od příjezdu do zázemí, byly však rozhovory mezi běžci, doprovodem či náhodnými lidmi na trase. Pár z nich mi dodnes zní v uších:
Před startem
Dívka-běžec (dále jen DB):„Jééé, ahoj, co tady děláš? Tebe jsem neviděla ani nepamatuju…“ Dívka-host dále jen DH): „Čau, paráda, co?! Já jsem tady jako doprovod mýho kluka. Běží tady patnáctku.“ DB: „Patnácku? Ta se tady ale neběží“ (udiveně kroutí hlavou a nevěřícně zírá) DH: „Cože? Tak to jsme dojeli blbě. Já mu to říkala, že to tady není…!“ (s hrůzou v obličeji peláší k vedlejšímu autu a něco horlivě sděluje právě se oblékajícímu partnerovi a poté se již klidně vrací zpět se slovy: „ On běží padesátku. Promiň. Mne totiž vůbec doteďka nenapadlo, že by někdo normální mohl uběhnout padesát kilometrů za jeden den…“
Muž v teniskách míjí kulhajícího muže v sandálech:
„Co se stalo? Jsi umazaný a už kulháš a to se ještě ani nevyběhlo.“ „ No byly zase plné „tojky“, tak jsem si skáknul do lesíka. Bohužel měli tento nápad i jiní a já uklouznul s přesným dopadem do něčího…“ (konec citace raději)
U startu „třicítky“ se řešilo:
„Ty běžíš trať na 30km? Jsem myslel, že tolik neběháš?“ „No neběhám, ale na dvacítce prý nedávají pivo na občerstvovačce…“
Na trase
Krátce na dokreslení prostředí trasy: trať byla skutečně velmi kopcovitá a potkávali se na ni běžci, turisté i cyklisté a někdy bylo hodně těsno.
Kromě klasických monologů nás, běžců, typu: „Ty vole, já jim za to ještě platím“, jsem zaslechla při běhu kolem spoluběžců také toto:
„Nahoru, dolů, nahoru, dolů to je horší než na burze akcií.“
„Ten kopec tady cestou k obrátce určitě nebyl…“
„Oni snad tu trať na zpáteční cestě zase obrátili, ať si těch kopců užijeme…“
„Jestli tohle není poslední výběh do kopce, tak si na toho autora tratě fakt doběhnu, i když už melu z posledního…!“
Také diváci perlili:
Paní turistka povídá kolegyni: „ Jo, jo, to znám, to jsou ty závody, jak tam běží po svých a zpět se vrací na kole. Proto je tady tolik běžců a cyklistů.“
Hlouček turistů, který odstoupil stranou z trasy, aby uvolnil cestu: „ To snad není možné, kolik jich tam ještě je? Bolí mne nohy jen z toho, jak se na ně dívám.“
Pán na venkovní terase hospůdky u trasy šel do sebe: „Já asi přestanu chlastat, už dvě hodiny se mi zdá, že tady pořád někdo běhá.“
…a konečně cíl:
Kameraman amatér: „Tu kameru už na trať neberu. Nedá se natáčet při běhu. Jediné, čeho jsem docílil, je to, že jsem se teď při prohlížení natočených záběrů poblil.“
Dva borci v cíli
Borec jedna: „Tak jak se Ti líbila trasa a závod vůbec?“ Borec dvě: „Paráda, užil jsem si to, nádherný les, příjemní lidé, akorát ten měkký terén a ty kopce jsem nečekal. To musím ještě natrénovat, to mi nešlo. Ale jinak se mi běželo fajn…“ (Pro pochopení pointy je potřeba přečíst úvodní charakteristiku závodu slovy organizátora.)
Rozhovor Bájenek
„Kde máš muže? Ještě nedoběhl?“ „ Zatím ne, odskočil si do lesa na malou a asi se to zvrtlo v „něco většího“. Jo a má s sebou mobil, tak než dočte všechny maily, bude to trvat.“
…a závěrem pan moderátor
„Vy vůbec netleskáte, je třeba povzbuzovat i při doběhu. Když se startovalo, povzbuzovali jste jako diví, teď ticho a jen ležíte.“ Někdo z davu: „Ty vole, tak si to zaběhni a pak si můžeme něco povídat o povzbuzování…“
Tak i takhle bylo na Valašském hrbu, který se stal, alespoň pro mne, nezapomenutelným a úžasným závodem a těším se na něj za rok znova.
U nás ve voze cestou domů ze závodu:
Řídím a vedle sedící partner se najednou zeptá: „Spíš?“ A já na to zcela vážně: „Ne, proč?“
BYLO TO ÚNAVNÉ TĚCH DVACET KILOMETRŮ a 562 nastoupaných metrů, ALE KRÁSNÉ. :-)
