...aneb běhat umí přece každý. Tak trochu běžecké sci fi, které není radno napodobovat. Náš běžecký začátek byl opravdu divoký a jsme rády, že jsme ho přežily s dcerou ve zdraví.
Je neděle 22.6.2014 a já si jako vždy dávám svých pár okruhů na „in lajnech“ okolo Olešné. Hned při prvním okruhu si všímám reklamní plachty s upoutávkou na závod Run Tour v Ostravě, který se koná přesně za týden v sobotu 28.6.2014. Ve druhém kole své jízdy dočtu celý text, ve třetím a čtvrtém kole zpracovávám informace a při posledním průjezdu jsem rozhodnuta – poběžíme s dcerou tenhle závod, přece běhat umí každý a těch 5 km je jako nic. Nejsme teď sice moc ve formě, já 8 měsíců po porodu a stále kojící, dcera má za sebou vypětí v podobě přijímaček na střední školu a srovnává se s výkyvy nejen nálad v rámci své puberty… No alespoň přijdeme na jiné myšlenky.
Dcera je samozřejmě pro a hned se hlásíme do závodu na 5 km a okamžitě si připravujeme tréninkový plán na následující týden – v pondělí si dáme 5 km okolo Olešné, ve středu si dáme 5 km okolo Olešné a v sobotu si dáme závod, to půjde. Ve skříni najdu běžecké boty z doby, kdy jsem se pokoušela v rámci hubnutí i běhat /je to tak 7 let zpět/ a vybírám si oblečení k závodu – tričko prý dostaneme, tak jen kraťásky na parádu a ponožky nějaké bavlněné pěkné.
V pondělí kvečeru vybíháme na okruh, kupodivu se mi osobně běží dobře, nepociťuji žádnou únavu, oběhneme jedno kolo v délce 5 km a vracíme se domů. Druhý den trochu cítím lýtka ale žádná tragédie. Totéž zopakujeme ve středu, zase běžíme 5 km. Nutno podotknout, že nemáme žádnou běhací aplikaci v mobilu, žádný běžecký styl, žádné kompresní podkolenky ani funkční oblečení a jsme bez zkušeností jen s obrovským nadšením a chutí závodit.
Blíží se sobota – cvičně si zaběhnu v pátek večer ještě ca 3 km okolo domu, povečeřím “lehký“ květákový koláč s houbami /toto jídlo se mnou pak poběží celý závod/ a připravím se k výjezdu.
V sobotu se řádně před výkonem nasnídám /smažená vajíčka/, dopoledne nakojím syna a alou na start. Přijíždíme 11:30, vždyť se startuje až ve 12 přece, tak nač spěchat. Divíme se, kolik je tady lidí a všichni klusají a rozcvičují se nebo tak něco. My máme jediný cíl najít před startem záchod a upevnit si startovací číslo, z něhož já obratem strhávám měřící čip a chci si ho „někam“ upevnit než mne kolemjdoucí upozorní, že čip musí zůstat přilepený na čísle, takže odteď hledám WC a lepící pásku současně. Trička nakonec nemáme, jelikož jsme se hlásily na poslední chvíli a tak musím běžet v tom svém bavlněném.
Startujeme. Necháváme se zcela pohltit závodní atmosférou a dereme se do čela závodu za nejrychlejšími běžci. Začátek je ještě ke všemu do mírného kopce, k tomu šílené vedro a naše šílená rychlost… Co se to děje. Ani ne po kilometru mne začíná bolet pravé lýtko, strašně bolet, snažím se běžet, ale nejde to. Musím stát – dceru povzbuzuji, ať běží dále, i když i ona má už obličej zkřivený bolestí – píchá ji v boku. No aby ne, v autě jsme si před závodem daly mňamku a řádně ji zapily. Já bouchám do lýtka a snažím se běžet, chvíli to jde, pohybujeme se již velmi pomalu, dcera se drží za bok a já kulhám. Pomalu se propadáme ve startovním poli. Po třetím kilometru mne začíná bolet i druhé lýtko a opravdu už běžím jen silou vůle, dceru sice v boku nepíchá, ale prostě už nemůže. Chvíli jdeme a nabíráme síly před finišem v areálu, kde přece musíme běžet, ať diváci vidí…
A viděli teda – do areálu dobíhám stylem hopsajícího postřeleného zajíce, dcerka funí jako lokomotiva, obě jsme červené jak rajčátka a vidíme jen mlhu a v ní se rýsující cílovou bránu. Nasadíme nejvyšší možné tempo a probíháme cílem ruku v ruce, zastavujeme a najednou slyšíme: „Holky to není cíl, ještě asi 300 m, to je jen brána sponzora, utíkejte dále!“ To, co mi proletělo hlavou za slova a nadávky, se nedá publikovat, znovu se rozbíhám, no rozbíhám, spíše se pokouším udělat rychlejší krok, dcera na tom taky není nejlépe… nějak se dostáváme do cíle. Partner mi později řekl, že si myslel, že nedoběhneme, že jsme vypadaly, že padneme. Máme sice medaili, já ale nemůžu téměř chodit a dceři se točí hlava. Okolo se lidí smějí a já si nejsem jistá, komu…
Po pár minutách najednou jako by se bolest ztratila, je mi úžasně, začínám se taky smát, uvědomuji si, že jsem to dokázala, že jsem doběhla svých prvních pět kilometrů v závodě a to i s dcerou, jsem pyšná i na čas – tehda mi přišlo 31 minut perfektních. Vznášíme se s dcerou po areálu a živě probíráme dojmy z trati. Jsme šťastné…
PS: Další týden jsem nemohla chodit a zapřísahala jsem se, že už nikdy nic nepoběžím. Dnes, po více než roce, běháme s dcerou obě stále a přidal se i partner. Samozřejmě, že běháme již mnohem „odpovědněji“ a zdravěji a na náš první závod vzpomínáme s úsměvem, i když tehda to moc bolelo.
