HREJ! Hoď tu malou skleněnou kuličku…

V životě je člověk párkrát sražen na kolena a někdy úplná maličkost stačí k tomu, aby se zase vrátil do hry.

Tak moc jsi chtěl mít talisman, něco malého pro štěstí, něco jen Tvého od někoho, koho si vážíš.

Dlouho Ti nikdo nic nedal. Ne, že by Tě neměli rádi, prostě si jen na všechny působil dojmem, že talisman nepotřebuješ. Smáli se Ti, když zjistili, že Ti k úplnému štěstí chybí tak malá věc jako skleněná duhová kulička.
Tak šťastný a spokojený jsi byl, tak otevřený světu a problémům druhých, že Tě ostatní ani nenechali mluvit o Tvém životě a Tvých snech a přáních. Kamarád do pohody i do nepohody, studna, do které vždy všichni naházeli své starosti a bylo jim fajn, protože Ty jsi jim je změnil na sluncem prohřáté chvíle, stačil Tvůj úsměv a pár slov…
Hladil jsi pohledem, objímal jsi slovy a léčil si smíchem. Věčné dítě, které nechtělo dospět, protože se bálo, že pak by už bylo příliš stejné a obyčejné jako ostatní.
Najednou jsi odešel. Prý jsi šel za svou láskou do jiného města, šeptali si mezi sebou všichni.
A pak jsi se zase vrátil. Ale byl jsi to skutečně Ty? Smutná tvář, beznaděj v hlase, stále zavřený před světem… A oni Tě přece tak potřebovali…Konečně Ti zase chtěli povědět o svých trápeních a starostech, chtěli Tvou radu, ale Ty jsi jim nemohl najednou dát ani setinu toho všeho, co po Tobě žádali.
Nikdo nevěděl, co se Ti stalo, proč a vlastně ani jak dlouho jsi byl pryč. Chtěli Tě však zpět do svých životů.
Došlo jim, že jsi byl jedním ze skutečných přátel, přátel, kterých si lidé váží po celý svůj život. Tak moc Ti chtěli najednou všichni pomoci. Ulita kolem Tebe však byla příliš pevná a uzavřená.
Tvůj dopis na rozloučenou našli naštěstí včas, náhodou, když u Tebe byli na čaji a Ty jsi šel pro med. Chtěli si jen prohlídnout Tvé fotky na psacím stole…
“Nejsem šťastný a nemohu proto dávat štěstí jiným tak, jak bych chtěl. Stále věřím, že se zase vrátím zpět, že se vrátím JÁ, tak jak se znám a tak je mě znají ostatní. Čekám však už moc dlouho, nemám se čeho chytit, pověstné stéblo trávy mi nikdo nehodí. Nemůže mi ho hodit, nikdo neví, že ho potřebuji . Jsem už příliš dospělý na to, abych se uměl radovat celým srdcem… Chci být zase dítě!! Umět se smát z maličkostí a nevnímat starosti. Chci utéct z tohoto světa, chytit svá zapomenutá přání...

Tehdy jim to došlo. Vzpomněli si. Tak moc jsi chtěl mít alespoň talisman, talisman pro štěstí…Duhovou kuličku …Teď je řada na nich, aby pomohli Tobě.
Tak tady je - TVÁ DUHOVÁ KULIČKA - něco malého pro štěstí, něco jen Tvého od někoho, kdo si Tě váží. Vezmi ji do dlaně a pevně drž.
HREJ! Hoď tu malou skleněnou kuličku…
Jsi najednou jinde, stojíš před důlkem a hraješ. Jsi opět malý kluk, možná ještě nemáš rozum, ale jsi šťastný. Kolo opřené o strom, vyhrané kuličky v kapse, prohrané Tě mrzí. Vítězství…Prohra…Nevadí Ti to, hrát se musí dál. Blíží se večer a je čas skončit tuhle hru – poslední hod.
HREJ! Hoď tu malou skleněnou kuličku…
Neprohrál jsi! Cítíš její hladkost a chlad v dlaních. Už Ti nevadí, že jsi dospělý, hlavně, že si umíš stále bláznivě hrát. Díváš se přes svou skleněnou kuličku na svět, sluníčko pálí do tváří, krčíš nos, spokojeně se usmíváš, oči plné zapomenutých snů. Jsi zase zpátky a co víc: „Podívej se lépe do své skleněnky, Tvá přání jsou na dosah ruky…teď víš, že si je splníš, ona Ti pomůže."
HREJ! Hoď tu malou skleněnou kuličku…