Běžecký comeback aneb endorfiny místo ementálu

Běh jsem postupně od roku 2022 zabalila a vyměnila endorfiny za ementál. V létě 2024 mi manžel daroval startovné. A přišlo zjištění, že je nejvyšší čas něco změnit. Tak jsem se vrátila zpátky – k běhání... a hlavně sama k sobě.

Když mi manžel loni v červenci (2024) věnoval k narozeninám startovné na půlmaraton v Irsku (červen 2025), byla jsem… dojatá. Romantika level hardcore. Zatímco jiné ženy dostávají šperky, já dostala závodní číslo. Ano, byla jsem šťastná, ale hlavně taky… těžká. Vážila jsem hodně, dvojciferné číslo začínající 7 jsem akceptovala do doby, kdy se dalo zaokrouhlit směrem dolů. Pak jsem se přestala vážit.

Věděla jsem, že půlmaraton od stolu nezaběhnu. Měla jsem za sebou dobu pohybového minimalismu (čti: pohybu mezi gaučem, lednicí a výčitkami) a v běžeckých botách jsem občas luxovala.

„Hýbat se“ jsem chtěla začít hned v létě 2024, ale znáte to – horko, dovolená, zmrzlina, víno… no prostě „off-season deluxe“. A ono známé „začnu v pondělí“ je platná měna a červen 2025 je ještě tak daleko.

V lednu 2025 jsem si řekla, že je čas začít makat a vyběhla, no vyběhla, první měsíc jsem jen chodila, s holemi či bez a korigovala svou váhu, tentokrát směrem dolů. Tak jak byla kila v plusu, tak byla má fyzička v mínusu, dá se říci, že přímo úměrně.

V půlce příprav jsem zjistila, že závod vede ze 2/3 do kopce. Ne „trochu nahoru“. 9 kilometrů v kuse. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, zda je startovné fakt dárek… nebo manželova pasivně-agresivní vendeta.

Začala jsem „trénovat kopce“. Reálně šlo o větší retardéry na cyklostezce, ale v hlavě jsem byla v Alpách. Věděla jsem, že mě to bude bolet, ale to, že budu při každém výběhu slyšet vlastní plíce žadonit o milost, jsem netušila. Ale funění se časem zlepšilo. A odpadly výmluvy, proč dneska neběžet. A bavilo mne to tak, že jsem ochotně dodržovala můj vlastnoručně sepsaný tréninkový plán, lehce ubrala víno, ledničku přestala navštěvovat po večerce a začala jsem si zase věřit (vše je v hlavě, jak praví klasik). Den ode dne jsem běhala lehčeji a lehčeji. Pokud bych trénovala déle, pravděpodobně bych začala i létat. A s každým kilometrem jsem si běžela „zpátky pro sebe“.

Když jsme dorazili do Irska, měla jsem s sebou běžecké oblečení v objemu menší sportovní výpravy. Předzávodní dny jsme věnovali výletům, takže moje nohy měly napracováno ještě před „výstřelem“.

V noci před závodem jsem špatně spala. Nemohla jsem zabrat. Ráno jsem byla rozespalá jak vánočka v červenci, ale odhodlaná. Start s úsměvem, hrdě do foťáku, jakože „já tenhle půlmaraton dám“.

A že to nebyl ledajaký půlmaraton. Světový běžecký časopis charakterizuje tento závod takto: There is only one hill, but it is 9 miles long (Je zde jen jeden kopec, ale je dlouhý 9 mil/cca 15 km.) Pozitivní na tom bylo, že jsem ho běžela zase v mém milovaném Irsku. Ano, v té zemi, kde je silný vítr i v bezvětří, krajina nádherná a kopce… nekonečné.

Prvních 4,6 km bylo lehké stoupání, které jsem ještě zvládla maskovat za rychlý běh dle mých plánů. Pak přišel Kopec s velkým K. Od 4,8 km do 14,6 km. Více než devět kilometrů do kopce. Avizované stoupání, dle mne, už snad není ani běhání, to je horská výprava. Snažila jsem se nefunět jako varná konvice ve sprintu, což se mi celkem dařilo, měla jsem natrénováno a celý kopec jsem skutečně vyběhla. Čím jsme byli výše, tím úžasnější byly výhledy (a v tomto případě to byly výhledy vskutku dechberoucí v pravém slova smyslu).

Cestou vzhůru jsem, k mé radosti, předběhla pár běžců, nicméně i mě předbíhali zase jiní. Ke konci stoupání, zatímco jsem se snažila neztratit vědomí, mne předběhla skupina Irů– usměvaví, svěží, jako by běželi jen tak pro rohlíky, klábosili si jak na nedělním brunchi. Zřejmě slušný oddíl.

Ale já jsem se nedala. Podpora mých nejbližších, kteří byli ochotni mne povzbuzovat na trase, což znamenalo přejíždět autem vlevo po irských silnicích připomínajících svou šířkou cyklostezky, dojít pěšky přímo k trati, fandit mi, a to celé 3x dokola. Ten kopec jsem fakt nemohla „vypustit“.

Přiznávám však, že mi jejich výkřiky: „Krásně běžíš!“, nebo „Skvělá technika do kopce!“ byly místy stejně „příjemné“, jako když muž hlaholí u porodu: „Teď tlač, miláčku a teď ne, teď netlač!“

Ale jednou musel přijít SEBĚH (prudký sešup). A tam jsem se rozběhla jako srnka. Všechny ty, co mě v kopci předběhli, jsem brala zpět. Holky z hor vědí – z kopce to je náš svět. Bohužel od 18 km už byl terén zase znova zvlněný jak D1 před Bohumínem.

Na posledních 2 kilometrech po rovince mi vytuhly nohy. Ne jako „trochu tuhé“ – ale jako „mám pařezy na obou stranách těla“… Doběhla jsem do cíle. Bez dramat. Bez ztráty kytičky.

Smála jsem se, objímala s rodinou i se spoluběžci. Pak jsem si sedla. A pak jsem už nevstala bez cizí pomoci. (na chvíli teda jen, ve stejný den odpoledne jsem už s celou rodinou poskakovala po pláži)

Ale stálo to za to. Celé. Každý kilometr. Každé sousto, co jsem si odpustila. Každou ztuhlou nohu. Každý kousek sebe, který jsem našla.

Věděla jsem, že i kdybych nedoběhla, už samotný fakt, že jsem se postavila na start, byl mojí výhrou.
Po dlouhé době jsem tam stála jako já. Ne ta, co se schovává za výmluvy, ale ta, co má znovu chuť. Do pohybu. Do života. Do sebe. A to je nejvíc.

A co říct závěrem. Jsem žena po padesátce, což v běžeckém světě znamená, že s sebou nesete nejen kilometry, ale i zodpovědnost, hormonální houpačku, nějakou tu bolístku a občas chuť na smažený sýr ve dvě ráno. Ale mám děti. A vnučku. A chci být ta máma a babička, co neběží jen pro rohlíky a do ledničky. Když jsem začala trénovat, kamarádi a kolegové mě podporovali větami jako: „Ty jsi zhubla, sluší Ti to!“ – což je v tomhle věku skoro jako dostat facelift bez skalpelu nebo liposukci zadarmo. Doma mi drželi palce i tehdy, když jsem po nedělním long runu zoufale kroužila kolem špajzky a urputně je prosila: „Dejte mi dobroty… Já si ty chipsy fakt zasloužím… jenom pytlík. Možná dva.“

A víte co? Zase se potvrdilo, že největší proměna nezačíná v nohách, ale v hlavě – a pak v zrcadle, které se na mě přestalo dívat s otázkou: „Kdo je tahle unavená žena s tou miskou brambůrek?“

Fakta o půlmaratonu Half on Head:

Půlmaraton: 21, 0189 km – skutečně naběháno 21,2 km

Převýšení: 250 m, nastoupáno o dost více

Čas na půlmaraton: 2 hodiny 11 minut (hodinky mi ukazují ještě lepší čas, ale to jim nevěřím)

(čipový čas na celou skutečně odběhnutou trasu 21,2 km 2 hodiny 13 minut)

Charakteristika závodu: V závodě je jeden hlavní kopec: od 4,8 km do 14,6 km (a x malých kopečků)

Asfalt, okruh (start/cíl na stejném místě)