Víte, proč nejsem antikomunistou?

9. června tomu bylo přesně 5 let od provolání zvané „S komunisty se nemluví“, jež podpsala i řada známých osobností. Toto na první pohled ušlechtilé prohlášení varující před novou totalitou se však dnes rozrostlo do takové míry, že začíná znemožňovat demokratickou diskusi. Dá se toho všimnout i pod články, kde jsou vyhledáváni lidé s jiným názorem a označováni za přívržence komunistů. A ačkoliv jsem volič pravicový, k tomuto „honu na čarodějnice“ se nepřidávám. A víte proč?

Je to především proto, že mám rád upřímnost. Neschovávám se za to, co nejsem, spíše se snažím ukázat, kdo ve skutečnosti jsem. A neskrývám své chyby, ale snažím se je odstraňovat. Toto mi u mnoha dnešních politiků chybí.

Pro mnohé, zdá se, je zcela legitimní, když mohou veřejně lhát a vystavovat na odiv svou aroganci vůči občanům, hlavně když nejsou komunisti! Komunismus samozřejmě přinesl léta útlaku a nesvobody, což pocítili nejen političtí vězni a jejich rodiny, ale i my občané. A tento systém nemůže prakticky fungovat, aniž by člověka nezbavoval jeho identity a neměnil ho na šedou rosolovitou hmotu. Samozřejmě je třeba upozorňovat na nebezpečí totality, pak bych ovšem uvítal, aby se lidé naučili pod tím pojmem rozpoznat i jiné její projevy než jen komunismus. Třeba nebezpečí takového fašismu nepředstavují jen nějací hajlující mladíci uctívající Hitlera, ti jsou naopak vděčným objektem, za který se skryje, co fašismus představuje.

A fašismus má plodnou půdu ve společnosti, kde lidé tolerují politikům jejich lži, kde občan může prohrát spor u soudu, jen protože nemá dostatek peněz k uplacení soudce. Kde se lidé bojí projevit svůj názor a mnohé občanské aktivity jsou prezentovány jako forma extremismu, ačkoliv tyto rysy vůbec nevykazují.

Proto si víc všímejme dění okolo nás a buďme aktivními demokraty. Alespoň tak poznáme, kteří antikomunisté to myslí s demokracií upřímně a kteří mají antikomunismus jen jako image, za nimž schovávají stejný charakter, který máme s komunistickými zločinci spojen.