Do-brý-den

"Ruku líbám, milostivá" pronesl jsem vesele u pokladny v supermarketu a odpovědí mi byl nechápavý, lehce znechucený výraz ve tváři mladé slečny.

To víte. Začal jsem si všímat, že poněkud zaostávám v sociální komunikaci. Když jsem někam přišel, říkal jsem brýden místo dobrého dne, až se z toho nakonec stal bíden. A to už byla opravdu bída!

Když se neslyšíte ušima druhého, tak vám to nepřijde až tak divné. Jakmile však někoho uslyšíte zdravit podobně, je to v tu chvíli jako náhlé osvícení. Jedna životní etapa je za vámi a vy vstupujete plní očekávání do zcela nové, dosud neprobádané.

Nejdříve jen zkoušíte zdravit plně, hezky DO-BRÝ-DEN! A to tak, aby byly slyšet všechny slabiky. Samozřejmě neděláte mezery, pak byste zněli jako radní Richter v podání DJ Milana. Pokusíte se i o úsměv, zprvu vám nejde, s dalšími pokusy to je ale mnohem lepší.
Zároveň máte důvod se smát, když okolo slyšíte brýden, bíden, dobréj, dbréj, dubrej, dublejt...

Postupně vás přestane bavit tento obligátní pozdrav a nasadíte laťku mnohem výš. Začnete zdravit srdečněji.

Takže třeba "Bůh vám žehnej", "Buď dobrý bratře/sestro", "Ať vám zdraví slouží". Onehdy nám byl v práci představován nový šéf oddělení, tak jsme se s ním zdravili. Každému při pozdravu třásl rukou, usmál se a ženám dal i pusu na tvář. Pak došel ke mně, nabídl svou pravici, tak jsem se lehce poklonil a vydechl "Má úcta, pane". Bohužel jsem asi špatně vyslovil písmeno C a šéf si myslel, že chci také pusu. Nejspíš totiž slyšel "Má ústa, pane." No a samozřejmě mi ji dal! Trochu mě to zaskočilo, potom jsem se ale od kolegů dověděl, že prý pěstuje homosexualitu. Později se mě ještě snažil uhnat, naštěstí se mi ale podařilo vysvětlit mu, že mě přitahují holky copaté.

Od té doby už zase zdravím bíden.