Když jsem otevřel vydání Mladé fronty dnes, zažil jsem déjà vu. Je to totiž skoro na den čtyřiatřicet let, kdy jsem četl na stránkách Rudého práva, tehdy ještě vpravdě rudého, žlučovitý článek „Ztroskotanci a samozvanci“. Stejná slova, stejná nenávist, stejný strach. Tehdy v lednu 1977 Rudé právo plivalo jedovaté sliny na signatáře Charty 77, na budoucího prezidenta Havla, spisovatele Kohouta, bývalého ministra zahraničních věcí Hájka. Můj strýc Battěk, jeden z prvních 242 signatářů, se jen dva roky před podepsáním Charty vrátil po třech letech z kriminálu, tehdy ještě nevěděl, že za další dva roky ho pošlou do kriminálu na pět a půl roku.
Tehdy Rudé právo uráželo bývalého ministra zahraničních věcí Hájka, dnes uráží Mladá fronta bývalého ministra financí Tlustého. Tehdy Rudé právo uspořádalo štvanici na budoucího prezidenta, dnes doufám Mladá Fronta útočí na budoucí prezidentku. Je to národní tradice. Profesor Masaryk by jistě mohl zavzpomínat, jak na něj útočili, když se jako jeden z nemnohých postavil proti pravosti "rukopisů", což ale byla jen předehra k tomu, za jakého národního škůdce byl prohlašován v době Hilsneriády. A co je snad ještě výstižnější, je fakt, že na profesora Masaryka útočil tisk proto, že chtěl obnovit suverenitu našeho národa a vyvázat jej z područí Vídně. Rudé právo kdysi odsuzovalo "ztroskotance a samozvance" Havla, protože nechtěl naslouchat diktátu z Moskvy. A dnes? Dnes náš "demokratický tisk" uráží a zesměšňuje prezidenta Václava Klause, stejně jako Janu Bobošíkovou za to, že se odvažují nejásat nad diktátem Bruselu a Berlína.
Již jen mezititulky pana Josefa Mlejnka: „Sázka na berany nevyšla“, Pomsta z Vysočiny byla sladká“, „Co je šoupnout na ambasády“ a „Nadějná první dáma populismu“, jsou krásnou ukázkou tendenční ideologické žurnalistiky. Což o to, člověk, který přednáší „Přechody k demokracii v teorii a praxi I“ či „Totalitarismus a literatura“ jistě ví, od kterých velikánů ideologické propagandy čerpat, ale snad by alespoň mohl znát literaturu, kterou svým studentům předepisuje ke studiu. Vřele bych tedy doporučoval, aby si sám rovněž přečetl „Moc bezmocných“. Dočetl by se totiž, že tehdy stejně jako dnes:
Příkrov „života ve lži“ je z podivné materie: dokud neprodyšně pokrývá celou společnost, zdá se být z kamene; avšak v okamžiku, kdy ho někdo na jediném místě prorazí, kdy jediný člověk zvolá „Král je nahý!“, kdy jediný hráč poruší pravidla hry a odhalí ji tím jako hru, všechno se náhle jeví v jiném světle a celý příkrov působí dojmem, že je z papíru a že se začne nezadržitelně trhat a rozpadat.
Že v české kotlině máme politiky, kteří pro svůj návrat na výsluní udělají cokoliv, není jistě sporu. Pan Mlejnek by ale musel zalovit v jiném rybníčku, než je nově se tvořící strana Jany Bobošíkové. Kupříkladu náš současný, minulý a doufejme ne budoucí, ministr financí dlouho cválal na stárnoucí lidovecké kobyle, klidně by se zapřáhnul i do koalice s dnes tolik proklínaným Jiřím Paroubkem, dokonce za tiché podpory komunistů. Když se mu ale lidovecká kobyla vzepřela, hbitě přeskočil na nového knížecího ryzáka a opět jako svatý Jiřík vytáhnul do boje s papírovým drakem.
Tvrzení pana Mlejnka, že zde snad existovala v minulosti jakási koalice Václava Klause, Jiřího Paroubka a Vlastimila Tlustého, která zhrzeně a ze závisti poslala do politického zapomnění brilantního politika a nedoceněného státníka Mirka Topolánka, je spekulace spíše z oblasti sci-fi.
A tak snad jen na závěr si dovolím váženému politologovi Mlejnkovi sdělit, že Jana Bobošíková se svojí Suverenitou při volbách do Evropského parlamentu získala absolutně nejvíce hlasů v kraji Středočeském, Moravskoslezském a v hlavním městě Praze. Dohromady ještě s krajem Jihomoravským skoro polovinu všech svých hlasů ve volbách. Považuje-li pan politolog lidi žijících v Praze a ve Středočeském kraji za ty méně vzdělané a méně úspěšné, kteří slintají na výlohy pražských obchodů, nevidí si ani na špičku svého ostře nabroušeného pera. Představuje-li budoucnost naší politologie člověk, který odvážnou političku řadí mezi "zhrzence" a "vypuzence", je budoucnost naší politologie vskutku temná.
