Ze všech medií se na nás valí jako jedna ze zpráv dne, že Jiří Paroubek, jak už je u předsedů sociálních demokratů zvykem, neunesl svoje prohry a odebral se založiti stranu vlastní. Je rovněž typické, že odchází se svou šedou eminencí. Zeman odešel se svým Šloufem, Paroubek se svým Bendou. Ale aby si usnadnil práci a aby navázal na jakousi tradici, rozhodl se, že svoji partaj vybuduje na základě existující ČSNS 2005.
Dovolím si připomenout, že Českou stranu národně sociální (tehdy ČSS) JP opustil v roce 1989, protože správně zavětřil lepší a tučnější kořist v obnovující se sociální demokracii. Společně s bratrem Vyvadilem, sestrou Orgoníkovou, bratrem Zaorálkem, bratrem Křečkem a Koskubou a dalšími, ne již tak moc viditelnými členy předlistopadové ČSS, dali této historické straně několik zákeřných ran do zad a následně skončili všichni v ČSSD.
Aby ale mohl dnes ovládnout ČSNS 2005 ( to je jedna z několika mrtvolek po někdejší ČSS, LSNS, atd. ), bylo třeba nejprve se zbavit jejího předsedy Karla Janka. Důvody pro vyloučení byly dle usnesení: „ … Janko upřednostňoval programové zásady namísto toho, aby se chopil předložené příležitosti. Tento protest je zvlášť odporný proto, že bratr Paroubek je naděje na vstup ČSNS 2005 do Poslanecké sněmovny. Rázně jsme se proto vypořádali s předsedou, který nepochopil dějinnou příležitost a dále trval na programových tezích národních socialistů … “
Nu což, politika je herka často splašená, takže občas nečekaně odmítne před překážkou poslušnost.
U velkého Jirky je pikantní, že po letech eurohujerství a poplácávání se po ramenou s evropskými představiteli socialistické internacionály, se najednou rozpomněl na své češství. Nebudu zde hloupě žertovat, že při pohledu na jeho poctivou slovanskou tvář to možná s tím češstvím není tak horké, ale spíše je trapné, že zrovna on, dlouholetý kovaný internacionalista, bude najednou hájit zájmy České republiky proti diktátu Bruselu, když to byl právě on, kdo pomáhal tyhle nesmysly, které k nám z Evropského parlamentu a z Evropské komise přicházejí, do našeho zákonodárství vtělit. A teď se bude bít v svá mužná prsa při obhajobě zájmů své znovuobjevené vlasti a dekretů presidenta Beneše?
Shrnuto a podtrženo, nejde, nešlo a nepůjde o národně socialistický program jak jej před sto lety představoval bratr předseda Václav Klofáč, jako obranu Českých zemí proti německému útlaku, ani o suverenitu České republiky, jak se ji celým svým diplomatickým konáním dvacet let pokoušel zajistit bratr Edvard Beneš. Nepůjde dokonce ani o navázání na sociální program bojovnice za práva žen sestry senátorky Františky Plamínkové a sestry poslankyně Milady Horákové, ani nebude programem této strany odkaz bratra předsedy Petra Zenkla a bratra ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny. Půjde pouze výhradně a jen o pomstu české sociální demokracii, že si dovolila pochybovat o genialitě a dokonalosti „bratra“ Jiřího Paroubka.
Jako někdejšího člena české strany národně sociální (byť se tehdy jmenovala jinak) by mne možná mělo těšit, že z peněz ústeckých mafiánů bude financován alespoň důstojný pohřeb této druhé nejstarší politické strany v českých zemích, ale tak smutný konec, kdy hrobaři se jmenují Paroubek, Benda, Šlégr a možná Škárka, si tahle strana snad přece jen nezaslouží.
