To takhle jednou zabráni do hovoru pánové Silberstein a Kohn přecházejí rušnou křižovatku na červenou. A v tu chvíli je zastaví příslušník SNB: „Soudruzi přecházeli jste na červenou, zaplatíte každý pokutu 50,- Kč.“ Pan Kohn se na příslušníka obrátí s dotazem: „A soudruhu, tohle nařízení platí i pro hrdiny od Dukly?“ SNBák se staví do pozoru a salutuje. „Ale soudruzi přece jen dávejte pozor při přecházení, je to i ve vašem zájmu.“ Sotva se trochu vzdálí, obrátí se pan Silberstein na pana Kohna s otázkou: „Co mu to nakecali? Copak my jsme nějaký hrdinové od Dukly?“ „No to nejsme, ale zeptat se snad můžu, ne?“
V České republice byla zahájena kampaň k presidentským volbám a to dávno před tím, než je vůbec schválen prováděcí zákon k této volbě. Nic proti tomu, ale když jsem bombardován žebříčky popularity jednotlivých snadkandidátů a zasvěcenými plky pseudopolopolitologů a jejich mediálních kolegyň pseudopolopolitoložek, nemohu si odpustit jednu zřejmě zcela nepatřičnou otázku: Neměl by prezidentský úřad zastávat člověk, který je přesvědčeným strážcem ústavního republikánského a demokratického systému České republiky a navíc skutečný vlastenec a občan země, kterou bude reprezentovat?
Je to otázka zbytečná? Nebo je vlastenectví a láska k vlastní zemi haraburdí, které patří do předminulého století? A proč vlastně? Nebo se snad někdy v minulosti prokázalo, že bylo pro občany naší vlasti lepší, když tuto zemi spravoval nějaký zvenku dosazený lokaj a zbabělec? Fakt, že mezi zatím pretendujícími kandidáty na prezidentský úřad se to hemží šedými myšmi, přestárlými alkoholiky a roztomile patlajícími aristokraty, občany jiných zemí i s orientálními rysy, je pak jen důkazem bezradnosti a zmatenosti současné podivné epochy celého evropského kontinentu, který ztrácí pud sebezáchovy. A tu se snad již ta moje otázka nejeví tak nepatřičná.
26. září tohoto roku uplyne 800 let od vydání Zlaté buly sicilské, která učinila ze zemí koruny české dědičné království v hranicích, ve kterých prakticky přesně existuje dodnes, ve kterých zde existuje již více než tisíc let. A proto tedy požadavek, aby český stát zůstal i v dalších nejméně osmi stoletích suverénním státem, není něčím, co by bylo módní, či momentálně vhodné či výhodné, ale to je prostě náš závazek a dluh, kterým splácíme to, že jsme se vůbec mohli narodit. Náš závazek předchozím generacím a všem těm, kteří za svobodu této země v minulých staletích položili svůj život.
A máte-li někdo potřebu mi za tento názor udělit „pokutu“, pak alespoň uznejte mé právo, se zeptat. Nikomu nic a nikoho nevnucuji, jen se ptám.
