Dnes naposled - film z roku 1958

Autoři Josef Neuberg a František Vláčil mistrně vykreslili obraz neútěšnosti, zmaru a marného boje hlavních hrdinů v tomto i dnes aktuálním filmu. V krátkém příspěvku se zaměříme na konec a rozdíl oproti literární předloze.

Film Dnes naposled patří k těm dílům, které nenesou stopy po době, ve které vznikly. Marný boj s alkoholismem svádí mnoho lidí i v dnešní době. Autoři Josef Neuberg a František Vláčil mistrně vykreslili obraz neútěšnosti, zmaru a marného boje hlavních hrdinů a režisér Martin Frič, společně se skvělými herci té doby, tento obraz dokreslil. Pouze jediné postavě dali ve filmu šanci vyváznout. Ne tak v původní synopsi a povídce, které filmu předcházely. V tomto krátkém příspěvku nabídnu pohled do zákulisí literární přípravy tohoto hodnotného díla z roku 1958.

V roce 1957 vznikla verze scénáře, která se v mnoha ohledech lišila od výsledného filmu. My si všimneme pouze dvou odlišností. Ke konci filmu pouze inženýr Danda, v podání Zdeňka Štěpánka, dojde ke konečnému rozhodnutí, že na svůj problém sám nestačí a v poslední scéně odchází do protialkoholní léčebny pražského Apolináře. Předchází tomu ostuda, kterou způsobí jeho napůl oholená hlava, se kterou vejde domů, právě když se přišel představit přítel jeho dcery Jiřiny. Inženýr Danda měl zažít ještě větší ponížení. Podle synopse k filmu jde opilý Danda domů kolem party kamarádů, kteří čekají na Dandova syna Ladislava. Když syn vybíhá z domu (po krádeži peněz a potyčce s matkou), naskytne se mu pohled na vlastního otce:

Ulicí, v níž se otevírají okna dokořán, potácí se opilec se směšně ostříhanou hlavou. Hlouček dětí za ním běží a povykuje. Smějí se mu i Ladislavovi přátelé. A tím opilcem je jeho vlastní otec. Ladislav nemůže hanbou ani promluvit. Rozhrne udivené kamarády a rozběhne se k otci, který upadl. Pomůže mu vstát a potom ho vleče domů. Když s matkou uložili otce na otoman, Ladislav se rozpláče a slibuje přesvědčivě, že už nikdy pít nebude.

Tato scéna tedy ve filmu chybí. I konec filmu je odlišný, zkrácený. Po příchodu domů a ostudné scéně před návštěvou uvidí Danda svůj směšný obraz v zrcadle. V dalším střihu již kráčí do léčebny. Jedna z vypjatých scén filmu je ale v povídce z června 1957 odlišná. Poté, co Ladislav odvedl opilého otce domů, který prodělal ponižující scénu před Jiřininým nápadníkem...

Danda se probouzí na gauči v pracovně. Je noc. Otevřeným oknem svítí do pokoje pouliční lampa a doléhá sem vzdálené pískání lokomotivy. Danda se posadí. Trvá mu chvíli, než si uvědomí, kde je. Pokouší se setříti světlé skvrny na kolenou kalhot a shledává, že je to uschlé bláto. Přemýšlí, kde se zamazal a vraští čelo, jak ho bolí hlava. Olízne suché rty. Na stole se v šeru leskne sklenice. Danda po ní sáhne. Sklenice je prázdná.
Se sklenicí v ruce jde Danda těžce do jídelny. Otevře dveře a zamžourá oslněnýma očima.
Když se rozkouká, vidí, že za stolem sedí žena a obě děti. Všichni tři hledí na něho a mlčí.
Danda rozpačitě zakašle.
„Kolik je vlastně hodin?“
Nikdo mu neodpovídá.
Danda cítí jejich odpor k sobě.
„Co je?“, ptá se zamračeně, „nestojím vám za slovo?“ Nejsem tu snad nic… nebo jsem?“
„Lhář!“, řekne Dandová a postaví se proti němu.
Danda nevěří svým uším. Než se však vzpamatuje, hrnou se na něho slova rozhořčené obžaloby.
„Ano! Lhář!“, opakuje Dandová muži přímo do tváře a mluví nezadržitelně dále. Nazve ho nezodpovědným člověkem, který propil čest svého slova, který už dávno ztratil vůli, který slibuje a při tom ví, že slib nesplní. Je lhář a slaboch!
Jiřina se vášnivě přidá k matce:
„Od nás vyžaduješ pro sebe vážnost a úctu, ale už dávno si ji nezasloužíš. Já se za tebe stydím!“
„Co si to dovoluješ?“, vykřikne Danda a rozpřáhne se rukou, v níž drží sklenici.
Jiřina uhne a Danda se potká se svým vlastním obrazem v zrcadle, před nímž Jiřina stála.
Spatří v něm svou groteskní, umazanou a odřenou tvář s hřebenem vlasů na temeni holé hlavy a vytřeští oči.
Z malátné ruky mu vypadne sklenice a roztříští se na podlaze. Danda se pomalu odvrací od zrcadla a těžce, zlomeně se vrací do pracovny, tiše za sebou zavíraje dveře.
A tady teprve, uprostřed šerého pokoje, vybaví se mu v mozku obraz ulice, plné vysmívajících se tváří.
Náhle se mu podlomí nohy a jeho tragikomická postava se pomalu hroutí na kolena. Na koberci, uprostřed pokoje, jako by nemohl snést tíhu hanby, klečí shrbený a skrývá svou tvář v ušpiněných dlaních.

Na začátku jsem se zmínil, že v konečné verzi filmu to byl pouze inženýr Danda, který unikl smutnému konci. V původních verzích to byla ještě postava Kličky, která se zachránila - během děje prodělal úspěšnou protialkoholickou léčbu. Když se pak vrátil pro své zastavené hodinky do vinárny pana Kroce (Vladimír Menšík), nemohl pochopit jak v takové díře mohl trávit svůj život.

A původní poslední scéna? V této scéně stříhá holič Zemánek (Jiří Sovák) psa vinárníka Kroce. Všichni zákazníci mu utekli, protože se mu klepe ruka. U Kroce ve vinárně už taky není tak plno jako dříve. "Zemánek popotáhne a dopije sklenku: 'Škoda…,' řekne rezignovaně. 'Byla to taková veselá parta.'“

Zdroj: Barrandov Studio a.s., archiv, Scénáře a produkční dokumenty, film Dnes naposled.