Nejez ty dveře (o autismu z první ruky)

Speciální škola je speciální ve všech možných ohledech, které vás napadnou. Stejně tak je speciální, být její součástí jako pedagog. Musíte oplývat speciálními dovednostmi, které jsou vám v reálném světě, úplně k hovnu.

Pokud chcete v téhle profesi obstát a vydržet déle než do podzimních prázdnin, musíte se infiltrovat do dětských autistických mozků a duší, do jejich vlastních světů a vybudovat si v každém z nich svou nezastupitelnou, nezaměnitelnou pozici, tak, abyste byli napojeni i v případě, že oni zrovna nejsou stoprocentně  na příjmu. Adaptovat se, a to nejlépe hned nebo nejpozději do tří dnů. Pokud zvládnete tohle a dostanete se do vymyšlených světů plných jednorožců, tramvají a jízdních řádů, mluvících lepidel, loutek vlastnoručně tvořených z pracovních listů Písanky pro předškoláky, máte velkou šanci v tomto odvětví uspět.

Ovce a šišky

Milovali jste jako děti školy v přírodě neboli ozdravné pobyty? Jarní? Podzimní? Nebo takzvané lyžáky? Věřím, že spousta z vás si na otázku odpoví kladně. Upřímně, já je nesnášel. Strava stejně úchvatná jako ve školní jídelně. Čočka na kyselo s kouskem nejlevnějšího točeňáku, s níž by se daly lepit kachličky v koupelně. Guláš ze zbytků onoho výše zmíněného geniálního výrobku českého uzenářského průmyslu a krajíc chleba oschlého jak podzimní listí. Řízek rozmlácený paličkou na tloušťku krepového papíru obalený bůhví v čem. Vybavení pokojů odpovídající dobám, kdy byl Žižka čeledínem a měl oči jako rys.

Na ozdravný pobyt jezdíme i my. Strava ucházející. Nebo jsem jen snížil své standardy. Kdo ví. Vybavení pokojů o tři sta úrovní lepší než v roce 1997. Tyhle pobyty neslouží tak jako ve Sněženkách a machrech k chlastacím večerům v kotelně nebo lovením prvních polibků. Tady jde hlavně o to, vypadnout z města. Na čerstvý vzduch, který pomáhá těmhle dětem, náchylnějším k jakémukoliv nachlazení, aby přečkaly podzim a zimu bez větších problémů. Dalším, neméně důležitým faktorem je socializace, třeba objednáním a zaplacením objednávky v cukrárně nebo koupením pohledu a známky pro rodiče v trafice. Fungovat v jiném než domácím prostředí, kde jsou v bezpečí a kdykoliv můžou zalézt mámě pod sukni nebo širšímu tátovi pod triko. Nebo pod stůl. Nebo hodit šipku pod postel a vylézt až druhý den.

Tady to nejde. Tady se funguje. Tady musíš jet, jak pila. A ne ruční. Sám na sebe a přitom spolu. Pak budou všichni happy a jejich tváře můžou pracovníci facebooku použít jako nové smajlíky.

,,Dafide, ploš mají ovše šelvené šatky?“ ptá se jeden z mých svěřenců(říkejme mu třeba Johny) na týdenním pobytu v horském hotelu v Beskydech. Nevím, co to znamená i když jsem s ním v kontaktu každý všední už skoro 5 let. Může to znamenat v podstatě cokoliv. Od otázky na oves setý až po dotaz na červenou karkulku. Je fakt, že francouzský přízvuk tohoto čistokrevného Ostraváka, způsobený chabou logopedickou péčí, mě často pobaví i přiměje k zamyšlení. Nebo obojí. ,,Prosím?“ zeptám se a čekám na odpověď. Zní úplně stejně ale víc důrazně. Jak to dělají Češi v Chorvatsku, když chtějí aby jim Dragana v pekarnici na Trgu maršala Tita, prodala TŘI RO-HLI-KY. Snaží se víc a víc ale výsledek je pořád stejný.  ,,Tak to netuším. Ale vím, že na oběd bude guláš. Těšíš se?“ změním téma a sleduju jeho upřímný úsměv a přikývnutí hlavou.  Na obědě se k tématu ,,ovše“ vracíme. Johny pokládá stejnou otázku mému zkušenějšímu kolegovi. Výslovnost mu ještě víc komplikuje velký kus brambory v puse.  S kolegou na sebe hledíme a očima se smějeme. Neposmíváme. Smějeme. Jeho ostravské francouzštině a vlastní bezradnosti.  ,,To rozluštíme. Máme na to týden“ řeknu. Chechtáme se jak puberťačky u Bravíčka a Johny se se smíchem chytá bezradně za hlavu. Napodobí ho i ostatní děti u stolu. Co na tom, že u toho mají v rukou lžíce od guláše, který jim asi slepí vlasy na doživotí. Bylo by fajn, rozklíčovat tuhle záhadu co nejdřív, říkám si cestou na pokoj. Na schodech potkáváme ředitelku školy a situace se opakuje.  ,,Paní šeditelko, ploš mají ovše šelvené šatky?“ ptá se a čeká konečně kvalitní odpověď. ,,Co říkal? Já už asi potřebuju naslouchátko“ ptá se mě bodrá žena, se svým typickým jihomoravským akcentem a smyslem pro humor. Pokrčím rameny a usměju se. Všichni 3 mí svěřenci už jsou osprchovaní, bez guláše ve vlasech, leží v postelích a koukají na Macha a Šebestovou. Pohoda. První den úspěšně za námi. Úspěch je ale jen poloviční. Pořád nevím, na co se mě ptal. Směju se své vlastní nemohoucnosti. Podívám se z okna. Nad příjezdovkou se tyčí kopec. Pro mě menší, pro mé malé svěřence je to jako beskydské Mount Kosciuszko. Znuděně na něm postává menší stádo ovcí. Je jim u zadku že je pozoruju. U červeného zadku. Mám to! ,,Johny, řekni ,,zadek“ . Pobídnu Johnyho na jehož otázku hledám od rána odpověď a napůl k němu otočím hlavu abych měl v zorném poli lazy ovce a zároveň slyšel Johnyho.  ,,Šatek“ řekne ledabyle a dál sleduje pohádku v telce.  ,,A řekni ovce, prosím tě“ chci si ověřit správnost svého úsudku.  ,,Ovše“ odpálkuje mě Johny. Proč mají ovce červené zadky! To je ono! ,,Proč mají ovce červené zadky, Johny? Na to ses mě ptal?“ zeptám se pro úplnou jistotu.  ,,Dafidééé. Jooo“ rozzářil se a plácl se do čela, že mi to konečně docvaklo. Konečně mu můžu odpovědět. Mám možná větší radost než on. Smějeme se.

,,Mají červené zadky, protože čekají mláďátka a pan farmář si je takhle označil“ řeknu mu. ,,A jak se říká ovčím mláďátkům?“ ,,Ovšátka“ odpoví se vší vážností. ,,Jehňátka Johny, jehňátka“ opravím ho a celý pokoj burácí smíchy.

Dva dny po vyřešení případu ,,ovce“, zřejmě abych se nenudil, přistála na mém stole další záhada. ,,Dafide, na opět pudou šišky“ hlásil mi celkem sebevědomě Johny, naivně si myslící, že už vyslovuje jako hlasatel zpráv na české televizi a všichni mu tedy, po rozluštění hádanky s červenými zadky, dokonale rozumí.  ,,Ještě jednou Johny?“ požadoval jsem repete.  ,,Daaafideee, nech toho“ smál se a myslel si, že žertuju. ,,Nesměj se a opakuj“ řekl jsem naoko vážně. Na rozdíl od spousty jiných žáků naší školy, Johny chápe rozdíl mezi hrou a opravdovostí a oplývá smyslem pro humor.  ,,No, še pudou na opět šišky“ řekl a gestikuloval pro lepší porozumění. Neporozuměl jsem ani slovům ani gestům. Je to tu zas. ,,Že budeš mít na oběd šišky? Ty jsi jelen?“ vypálil jsem aspoň něco a pokusil se nahmatat mu na hlavě paroží, což pobavilo celou posádku pokoje, která se mezitím snažila obléknout na procházku.  Tričko na nohách, vesta kapucí dopředu a plavecká čepice místo zimní. Takhle by to nešlo. Musím se věnovat i jiným věcem než ovcím a šiškám k obědu. Problém s šiškami se o pár minut později vyřešil sám. Čekali jsme spořádaně, dle domluvy na druhou skupinku, s níž jsme rajzovali po okolních kopcích, lesích a kavárnách. ,,Jdu šulat“ oznámil mi suše Johny. Tomu jsem rozuměl.  ,,Ano, záchod je za rohem, trefíš?“ zeptal jsem se pro jistotu. Johny přikývnul, ukázal na nástěnku a zavolal na mě ,,Dafidééé, šiiiišky.“ Jdu tam. Visí tam jídelníček na celý týden. Dnes BUDOU na OBĚD ŘÍZKY s bramborovou kaší. Těším se na kafe. Kriste pane.