Jelení farma (o autismu z první ruky)

Speciální škola je speciální ve všech možných ohledech, které vás napadnou. Stejně tak je speciální, být její součástí jako pedagog. Musíte oplývat speciálními dovednostmi, které jsou vám v reálném světě, úplně k hovnu.

Nejlépe se učí hrou a názornou ukázkou, to je jasná věc. A je to taky velká pravda. Pro děti s Downovým syndromem, autismem a jiným, bonusovým handicapem přímo od pánbíčka, kterých je v našem zařízení naprostá většina, je lepší jednou na vlastní oči vidět a zažít než stokrát slyšet nudná fakta z učebnic nebo wikipedie. Právě proto občas vyrážíme za takovým názorným příkladem mimo školu nebo mimo město.

Třeba na kozí farmu, která by po naší návštěvě klidně mohla změnit svůj název na honosnější farmu jelení. ,,Těšíte se?“ zeptal se obligátně kolega za volantem účastníků zájezdu, klidně sedících na sedačkách školní dodávky. A bylo po klidu.  ,,Joooo“ neslo se celým autem.  ,,Bože, jsem se lek ty vole“ vyšlo ze mě. Smáli jsme se a já začal hledat tabletku kinedrylu, která se zřejmě lekla víc než já a skočila plavmo někam pod sedadla. Pod nohama ji našel malý downík, kterému budeme říkat třeba Kenny. Vyvlíkl se z bezpečnostních pásů jako kouzelník ze svých ,,superpevných“ pout, tabletku i přes problémy s lehkou motorikou uchopil mezi prstíky, zvedl, zvídavě si ji prohlížel jako poklad starých Inků. ,,Kenny, dej mi to, jo?“ požádal jsem ho po chvíli jeho zkoumání. ,,Dobže Babídku“ odpověděl nejusměvavější kluk ze třídy, který mi ,,Babídku“ říkal častěji než vlastní máma a hodil tabletku mým směrem. Nebo spíš jen někam dopředu. ,,Díky Kenny“ řekl jsem pobaveně. Tabletka byla zase jinde než u mě. Nějakým záhadným způsobem docestovala zase pod jeho nohy vlající ve vzduchu.  ,,Tak znova, Kenny“ řekl jsem a sledoval jeho reakci. ,,Už bych vyrazil, nebo nám ty kozy neukážou“ prohodil kolega pobaveně a zároveň už trošku nervózně. Ten dvojsmysl jsem naštěstí pochopil jen já. ,,Jojo, zobnu si a fičíme“ reagoval jsem pobaveně. Kenny mezitím po opětovných trampotách s pásy a motorikou zvedl tabletku, která už vypadala jak horník po šichtě na Dole Šverma, zase si ji prohlídnul, ve snaze zbavit ji nečistot na ni několikrát prsknul, usmál se a podal mi vlhkou, už ne úplně bílou věc, ze které viselo kdovíco přímo do dlaně. Účel světí prostředky. ,,Díky Kenny, máš to u mě. Zachránil jsi mě“ řekl jsem šťastnému Kennymu. Tabletku jsem zabalil do kapesníku a čekal na možnost se jí zbavit. Byla poslední, a tak jsme já a můj citlivý žaludek museli spoléhat na řidičské dovednosti kolegy a plechovku Pepsi. O celou tuhle eskapádu přišla naše velitelka. Kolegyně učitelka, která kvůli nedostatku místa cestovala po vlastní ose už nás čekala před vchodem na farmu. ,,Vy nechcete vidět kozy nebo co?“ zeptala se mě a kolegy polohlasně aby nevzbudila pohoršení. Smích.

Je 9:00 a zemědělské království se otevírá. Starou ale pevnou branku nám odemyká zajímavá bytost. Tak nějak tam přesně zapadá a když začne mluvit, víte, že je to člověk na svém místě. Že to nedělá, protože jsou bio domácí produkty zrovna na vrcholu popularity ale proto, že jí to baví. Proto, že už ví, co chce. Proto, že včas pochopila, že už ji nenaplňuje to, co dělá a splnila si sen. Tenhle sen. Plný kozích bobků, kravinců, kobylinců, neurotického kohouta, zatoulaných holubů, co se usídlili v kurníku jejích slepic. Tak to někteří můžou vidět. Každodenní vstávání ve 4 ráno, podojit 20 koz, 1 krávu, dát najíst všemu, co se na statku pohybuje. Pro člověka z města je ta představa šílená. Stejně jako o sobě mluvit ve třetí osobě. Tak toho raději nechám.

,,Děti, pojďte si pohladit Ellynku“ vyzve ,,naše“ děti majitelka farmy a přivádí ,,předváděcí“ kozu. Než je kozí modelka na hladícím stanovišti, děti už stojí kolem spolužačky Ellynky a hladí ji po ramenou a vlasech. Když jde o hlazení nebo jídlo, jsou rychlejší než jamajská štafeta. Popíjíme kafe z klasických hrnků, které toho mají za sebou víc než Rolling Stones. Sedíme na dřevěné lavici jako tři usedlí páprdové na sklonku života a sledujeme děti, hladící konečně tu správnou Elišku. ,,Chlapče, řekneš mi, co je to za zvířátko?“ zeptá se farmářka autisty, říkejme mu třeba třeba Garry, kterému je buřt všechno kromě briošek, motorky jeho táty a kaštanů. Jeho echolalické hlášky baví celou třídu už spoustu let. Čekáme zábavu i teď. Přestaneme srkat horkou Meltu,  a netrpělivě očekáváme Garryho odpověď na tu nevinnou otázku. ,,Jelen“ procedil mezi zuby, začal poskakovat a se svými dlouhými končetinami připomínal nafukovacího reklamního panáka z festivalů. Garry nezklamal. Pobavil a my dál upíjeli lak na rakve z archaických hrnečků. Když s Garrym trénujeme obrázkové čtení, je to zábava skoro vždycky. Když zrovna nemá potřebu štípat, škrábat nebo tahat za vlasy všechny ve svém dosahu.  Má jiné výrazivo než kdokoliv jiný ve škole. A to se mi líbí. ,,Garry, co je to?“ ptám se a ukazuju kartičku se slepicí. ,,Kura“ odpoví s polozavřenýma očima. Jako by říkal, ,,fuck off“. ,,Garry a copak je tohle?“ zkouším kartičku s jasně rozpoznatelným zelím. ,,Kelerub“ pronese znuděně. ,,A koukni na tohle. Copak to je?“ ukazuju kartičku s krávou. ,,Mašina“ odpoví a uloží se ke krátkému spánku na lavici. Možná viděl video nějakého texasana z jízdy na býčím simulátoru. Tuhle odpověď mu uznám. Výjimečně.

,,Děcka, teď na vás mám několik lehoučkých  otázek. Kdo z vás, si dává ke snídani třeba jogurt nebo sýr?“ zeptala se statečná statkářka. Přihlásil se Bobby, po něm se začali opičit další a další až nakonec vznikl les rukou nad jejich hlavami. Nikdo nechtěl vyčnívat a být jiný než ostatní. Proto ta nápodoba. Proto to opičení po ostatních. Ta jinakost je na každém člověku to nejlepší a nejúžasnější co mohla příroda vymyslet a je škoda ji potlačovat, ač nevědomky.

,,A víte někdo, z čeho se jogurty, sýry, smetana a další podobné věci vyrábějí?“ ptala se naivně žena. ,,Mléko“ řekl bojácně, s vědomím možné ,,ostudy“ Johny. ,,Správně, z mléka.“ zaradovala se tiše majitelka statku a povzbuzena malým úspěchem pro farmářku ale velkým pro autisty, pokračovala v dotazování. ,,A kdo nám to mléko dává?“. ,,No přece maminka Ludmilka“ prolomil ticho Dobby a rozesmál všechny včetně farmářky. ,,A od koho má to mléko maminka?“ položila poslední dotaz vysmátá žena. ,,No přece od Tesco Třebovice“ nenechal ji ve štychu Dobby. ,,Nebo šeba od Liiiiidluuu“ doplnila odpověď zpěvavě Sally. Svými zpěvavými odpověďmi maskovala koktavost. Znělo to líp než většina účastníků Superstar. Po velmi věcné debatě o tom, kdo je skutečným ,,výrobcem“ mléka a dodavatelem obchodních řetězců, jsme s dětmi postoupili o kousek dál. ,,Jaké zvířátko tady na nás kouká, děti?“ ukázala dobře naladěná farmářka na velkou koňskou hlavu za ohradou. ,,Holub“ vyřkl otráveně Garry, utrhl si pár stébel trávy a začal ji žmoulat v ruce a následně žužlat. ,,Přírodní strava je stejně nejlepší, viď?“ pohladila ho po vlasech farmářka a pokračovala v komunikaci s nadšenými dětmi. ,,To je koník. Jmenuje se Sylvester a má strašný hlad, protože dnes ještě nejedl. Chcete ho nakrmit?“. Děti se zvídavě podívali na svůj pedagogický doprovod a čekali, jestli jim dáme svolení ke krmení hřebce. Všichni tři jsme současně přikývli a pokynuli rukou směrem k oři jako bychom to nacvičovali minimálně týden. Možná jsme trochu připomínali akvabely. Na souši. Děti jsme postavili do řady. Z preventivních důvodů. Aby koně nezasypali tvrdým pečivem na kostičky   připraveným k jeho snídani. Všechny děti si dle instrukcí zvířecí mámy nabrali hrstičku kostek plných lepku a nechali si olíznout ruku tím obrovským živočichem. ,,Garry, běž nakrmit koníka. Jsi na řadě“ popohnal jsem zpruzelého baviče. Postupoval stejně jako ostatní. Až na ten konec. ,,Ježiši Garry, to je pro Sylvestra, ne pro tebe“ reagoval jsem na další Garryho standupovou scénku, kde si kupku nakostičkovaného chleba nasypal do krku a propukl v hýkavý záchvat smíchu. První pomoci netřeba. Stačilo poskytnout trochu vody na zapití. Když jsem uviděl Garryho pohled, monitorující místní studnu, představil jsem si několik scénářů. Všechny byly černé až tmavě šedé barvy. Tahle práce vás dostane do kriminálu dřív než řeknete ,,bacha, tramvaj“. Kdybych byl slabší povahy, stal bych se jedním z hlavních podporovatelů farmaceutického průmyslu a má závislost na prášcích na žaludek, by mě přiměla napsat o ní knihu. Tak, jako to bývalí závisláci na čemkoliv dělají. Z ospalého Garryho se stal během okamžiku atlet roku, vymrštil se jako po startovním výstřelu a namířil si to směr studna. Za ty roky v téhle profesi jsem se naučil větší prozíravosti, větší pohotovosti, větší předvídavosti, větší flexibilitě. Spustit některé z dětí ze zorného pole se může rovnat několika letům nepodmíněně a přímým či nepřímým doživotním následkům pro spoustu dalších lidí v okolí. Nestěžuju si. Riziko povolání.

,,Ale no tak. Uklidníme se“ zachytím Garryho za jeho dlouhou ruku. ,,Dám ti briošku Garry, dám ti briošku. Chceš čokoládový kinder? Povozím tě na mašině, povozím tě, povozím tě. Narýsujeme si trojúhelník. Copak se dávají nohy na nábytek Garry?“ opakuje náhodně řazené echolalicky převzaté fráze svých milujících rodičů. Usmívá se. Rošťácky. Jako ,,normální“ týpek bojující s pubertálními výkyvy nálad. ,,Je to psycho, slyšet hlasy, přestože je ticho“ řeknu si tiše pro sebe. Usmívám se a v duchu si říkám, že snad neexistuje jiná práce, která by mě dokázala každý den něčím překvapit.