Jak jsem napsal knihu aneb sny se plní

size="9pt"Životní cíle a sny se s věkem mění stejně jako tvar našeho břicha a pevnost našich zadnic. Zkušenější potvrdí, mladí časem pochopí. Bylo mi 9 nebo 10 když jsem si poprvé řekl, že budu fotbalistou.

Chtěl jsem převzít štafetu z rukou a nohou Pavla Nedvěda, mít stejný úspěch, stejnou sílu, zarputilost, výdrž, poháry a ceny, dresy a vlasy. Co si budem, měl jsem jen ty vlasy a ty už taky odvál čas. Tehdy pro mě nic jiného než fotbal neexistovalo. Na nic jiného jsem nemyslel a přesto že šance živit se kopáním byla dost malá. Učitelka matematiky byla jiného názoru a hned po první písemce měla jasno. ,,Za čtyři a to přivírám obě oči. Jestli budeš takhle pokračovat, můžeš si jít rovnou do Hornbachu pro lopatu, protože ničím jiným než kopáním se zřejmě neuživíš" pronesla a kroutila při tom hlavou jak na tenise. Seděl jsem tam, na sobě dres Vency Svěrkoše a bylo mi to u zadku. Žákovskou jsem ,,ztratil" cestou domů a třídnice ,,záhadně" zmizela pár dní před pololetím. ,,Jestli na ten fotbal budeš kašlat stejně jak na školu, nikdy v něm nic nedokážeš" slýchal jsem od trenéra i doma od táty. Nebyla to pravda. Třikrát jsem byl nejlepší střelec městského přeboru moravskoslezského kraje a jednou s týmem a Jiřím Macháčkem slavil postup do kraje. Přestoupil jsem a hrál o dvě soutěže výš. To byl vrchol. Svaly začaly praskat jak aféry na Andreje a byl konec. 

Konec jednoho snu byl ale začátek druhého. Už na střední jsem koketoval s divadlem. Lehce jsme se oťukávali jak na prvním rande po rozvodu a byla z toho opravdová láska. Pak mi ale došlo, že lépe než na jevišti se cítím vzadu, schovaný za písmeny, za počítačem. Divadlo je přece jen na rozdíl od psaní reprodukční umění a já chtěl víc tvořit svoje věci než reprodukovat cizí. ,,A víš že prodáš asi tak dvě knihy, jo?" říkali mi ti, kterým jsem oznámil, že píšu knihu. ,,Vím" odpovídal jsem smířeně a doufal, že se prodají aspoň tři. Občas to bylo náročnější než poslouchat Zemanův novoroční projev. Občas to bylo fajn a písmena radostně samy skákaly z hlavy do počítače jak objemnější do bazénu. Bum, skvělý placák, který rozvířil stojatou kapalinu v mém mozku a popohnal další skokany. Knihu jsem dopsal díky času, který mi poskytla pandemie a tedy zavření školy, kde pracuju. A co víc, kniha neleží a nehnije v mém počítači. Až se otevřou knihkupectví, uvidím svou knihu na polici vedle Orwella, Poláčka, Fukse a Svěráka. A to bude ta největší odměna.

Sny se plní, stačí věřit, prát se, občas se přetvařovat, protože všichni jsme jen herci, které si ten nahoře vybral pro svou inscenaci. Mějte se a držte se.