V jednom velikánském, krásném domě se stodvanácti pokoji, soukromým minikinem, krytým bazénem, minigolfovým hřištěm, obklopeným přistávací plochou pro vrtulník, parkovištěm pro třináct aut a rozhlednou uprostřed zahrady plné všebarevných tulipánů a růží, bydlel jeden velice, ale opravdu velice bohatý a slavný pán.
Byl to nejlepší golfista všech dob který díky svým častým dlouhým cestám poznal celý svět a celý svět poznal jeho.
V tom obrovském domě žil ale sám, neměl ani ženu ani děti a tak jeho jedinou společností byla paní, která mu chodila jeho dům čas od času uklidit.
Ten pán se jmenoval Otto Ťuk a nejvíc ze všeho, tedy kromě golfu, miloval nakupování.
Ale ne rohlíků ani knedlíků, dokonce ani drahé hodinky ho nezajímaly.
On totiž nejraději nakupoval trička, a mohl si jich koupit kolik jen chtěl, protože měl tak velké skříně, že se jich tam vešly stovky.
Jednoho dne si takhle pan Ťuk vykračoval po městě a ve výloze uviděl nádherné, bleděmodré tričko s límečkem, nápisem HaHaHa vepředu a velkou jedničkou vzadu.
Panu Ťukovi se rozzářily jeho velké hnědé oči, na rtech mu vyskočil široký úsměv a jakoby slyšel volání toho trika ,, pojď sem a kup si mě“ , vešel do obchodu a tričko si vážně koupil.
Doma ho pověsil do skříně na ramínko vedle ostatních krásných triček a šel si zaplavat do svého bazénu.
Tričko se mezitím seznamovalo s novými spolubydlícími, tedy vlastně spolubydlící se snažili seznámit s ním, ale jaksi to nedopadlo.
Ono se to tričko totiž velice rádo vytahovalo a chlubilo, často říkalo ostatním tričkám že je mnohem krásnější než ono nebo támhleto, a že pan Ťuk už bude stejně nosit jenom jeho, bude se o něj krásně starat, vonět ho a bude ho mít nejraději ze všech, protože je přece hrozitánsky drahé.
Tomu se ale všechna trička od srdce smála, ovšem ne proto, že by byla zlomyslná, ale jednoduše jen proto, že jim to vytahování přišlo směšné a modré tričko jim připadalo hloupé.
Pan Ťuk přišel další den, otevřel skříň a přemýšlel které tričko by si dnes mohl vzít ven. Vybral to nové, modré a vyrazil na koncert do centra města.
Domů se vrátil až pozdě večer a protože tričko bylo celé zpocené a taky na něj někdo vylil malinovou limonádu, hodil ho pan Ťuk do koše na špinavé prádlo.
Odtud ho ráno vytáhla paní uklízečka a hodila ho do pračky. To házení se tričku moc nelíbilo a to ještě nevědělo že ho čeká pořádná rychlojízda v bubnu pračky.
Když pračka krátkým pípnutím ohlásila konec praní, paní uklízečka odložila rozluštěnou křížovku a vytáhla tričko z pračky.
Roztáhla ho a vykřikla hrůzou. Skvrna po malinové limonádě nezmizela a navíc bylo tričko úplně vytahané, asi o dvě velikosti větší, protože místo na správných 40 stupňů se pralo na 60 a tak vypadalo opravdu příšerně.
Paní uklízečka šla s obavami a vytahaným tričkem za panem Ťukem, který se právě procházel zahradou. Když pan Ťuk to obrtričko uviděl, začal se hlasitě smát až se popadal za břicho a z očí mu vytryskly slzy.
Smíchopláč po pár minutách ustal a pan Ťuk řekl paní uklízečce, aby to tričko použila jako hadr na podlahu, protože prý před chvílí rozlil kávu v jednom ze svých pokojů nahoře v podkrovní části domu.
Byl to zrovna ten pokoj, ve kterém byla i skříň s ostatními tričky a shodou okolností byla otevřená dokořán, jak pan Ťuk rychle potřeboval něco čistého na sebe když mu pár kapek vylité kávy zašpinilo pyžamo, které měl na sobě.
Paní uklízečka se na modré tričko podívala, zavrtěla hlavou, řekla: ,, Pane jo, takové docela hezké tričko to bylo“ a hodila ho na zem, přímo vedle hnědé, kávové louže.
Vytahané bleděmodré tričko leželo ostudně na zemi a ze skříně slyšelo záchvaty smíchu všech ostatních triček, krásně srovnaných vedle sebe na dřevěných ramínkách.
