Není to tak dávno, co se na jedné malé české vesnici odehrál jeden kouzelný příběh o kterém vám budu vyprávět.
Tak hezky od začátku, popořádku.
O pastelkách bychom mohli popsat spoustu papírů a s nimi ještě mnohem více. Jsou to sice na první pohled jen obyčejná malá, tenká dřívka s barevnou tuhou uprostřed, zakončená špičatou čepičkou, ale tahle pohádka vás přesvědčí, že tomu tak není. Pastelky jsou totiž mnohem víc, než jen kousky dřeva.
Pastelky jsou zvláštním druhem mezi všemi psacími, kreslícími, rýsovacími a různými dalšími potřebami. Když si rozložíte na stůl vedle sebe pastelky všech barev které existují, je to jako byste koukali na rozkvetlou zahradu plnou nádherných, voňavoučkých květin, nebo možná na dvě zahrady, protože na světě je snad nepočítaně barevných odstínů.
Možná vám některé pastelky připadají stejné, třeba když si je prohlížíte v obchodě, ale není to tak. Každá pastelka je úplně jiná, stejně jako lidé-každý je originál- ikdyž má třeba stejný účes jako soused.
A když jsme u toho koukání v obchodech, ony se ty pastelky na vás taky dívají a říkají si: ,,ježišmarjá, tenhle ať nás nekupuje, to je určitě nějaký zlobivec, to radši ať si nás vezme ta hezká holčička s tím sympatickým tatínkem, ta si nás bude pěkně uklízet a strouhat abychom byly vždycky připravené ke kresleníčku a bude s námi kreslit nádherné věci“.
Pastelky už toho nakreslily na celém světě tolik, že by to nespočítala ani vaše paní učitelka matematiky. Těch krásných obrázků je tak moc, že kdybyste je postavili na sebe a postavili se na ten poslední, možná byste se konečky prstů dotkli nebe.
Ony jsou ty holky dřevěné jako my, některé jsou protivné a ošklivé na ostatní pastelky, jiné jsou hodné a milé, některé lžou a podvádí a jiné zase říkají pravdu a jsou férové, taky se najdou takové, které se posmívají ostatním, kterým něco nejde a to se přece nedělá.
Takhle to bylo i u žluté pastelky Markétky a jejich spolupastelek, se kterými bydlela v jednom malém šuplíku, strého dřevěného stolu v domě na kraji malé české vesničky o které jsem mluvil na začátku.
Pastelky si tam žily celkem spokojeně už pár měsíců od doby, kdy je malému Vašíkovi donesla maminka. Měly se i docela rády až na pár výjimek. Černá a bílá se často jenom povalovaly na stole, protože s nimi Vašík zas tak moc nekreslil- snad jenom nějaké pneumatiky aut, když pracoval na obrázku pro dědečka, a tak se ty dvě, z nudy, pořád ostatním pastelkám posmívaly, třeba že jsou už tak malé, že se s nimi nedá kreslit, nebo když se modrá zlomila, to se tak smály až modrou rozplakaly.
A žluté pastelce se posmívaly, protože se bála strouhátka.
Ona se jí při strouhání vždycky zatočila hlavička a udělalo se jí nevolno, jak se to rychle točilo.
Takové strouhátko je totiž pro pastelky, jako pro nás kolotoč. Ale ne nějaký pomalý, řetízkový, spíš obrovské ruské kolo spojené s tou nejšílenější horskou dráhou, na kterou by si troufl snad jenom astronaut po výcviku. Markétka byla z toho všeho nešťastná, všechny ostatní pastelky si to ve strouhacím kolotoči užívají ale jí je z něj špatně a navíc si z ní kvůli tomu utahují černá s bílou, které na té horské dráze pro dobrodruhy mimochodem ještě ani nebyly, protože je Vašík skoro nepotřebuje.
Když takhle už několikátou noc bylo ze šuplíku slyšet teňoučký pláč a popotahování, ozvalo se ze druhého, spodního šuplíku, klepání. To klepal Markétin strejda, oranžový fix Milouš, který už toho měl za sebou tolik, že pomalu dopisoval.
Markétka klepání slyšela, pootevřela si šuplík, nahnula se přes okraj a viděla tam stát o hranu šuplíku opřeného strejdu Milouše.
,, Co fňukáš, děvečko, kerej ti ubližuje, já ho srovnám do latě raz dva, ať si dává bacha“ řekl.
Markétka se usmála a odpověděla: ,,To nic strejčku, jenom je mi trošku smutno z toho, že se mi, jako jediné pastelce na světě vždycky udělá špatně ve strouhátku, kdybych tak mohla být něčím jiným než pastelkou“.
Strejda Milouš zauvažoval a pak ho to napadlo: ,,A víš že ono by to možná šlo, holka moje zlatá?“ A začal Markétce vyprávět o tom, jak kdysi, když tady ještě Markétka a ostatní pastelky ještě nebydlely, slyšel v televizi někoho cosi povídat o tom, že když padá hvězda z nebe a ten kdo ji vidí si něco přeje, tomu se jeho přání splní.
Markétka byla totálně nadšená, poděkovala strejdovi Miloušovi a šla po dlouhé době s úsměvem spinkat. Jenže stejně nemohla usnout, protože se samým štěstím převalovala sem a tam a tam a sem a ve své hlavičce už si představovala čím vším by mohla být.
Další den začal trochu jinak než než dny jiné, pastelky byly už od rána nervózní kterou z nich si Vašík vybere jako prví, protože se soutěžilo o medaili a to tak, že kterou pastelku si Vašík vybere nejvícekrát v měsíci jako první, ta získá krásnou medaili, kterou jí nakreslí všechny ostatní pastelky.
A protože byl poslední říjnový den, mělo se rozhodnout o vítězce mezi červenou a zelenou. Vašík potřeboval nakreslit travnaté, dětské hřiště a tak se vítězkou stala zelená.
Blížil se večer a teprve teď začala být nervózní i Markétka. Vašík domaloval všechny obrázky už odpoledne a nechal pastelky odpočívat na stole, což bylo pro Markétku skvělé, protože se mohla dívat celý večer a celou noc z okna. Viděla kousek nedalekého lesa, dým z komínů okolo stojících domů a vrcholy vysokých hor, které lehounce lechtaly hvězdnou oblohu.
A najednou se to stalo, padala hvězda, ona vážně padala z té obrovské výšky a Markétka zavřela očka a v duchu si řekla své přání.
Za pár chvil, když už hvězda dopadla za obzor, Markétka pomaličku otevřela oči, ale už to nebyla žlutá pastelka, byla to krásná, malá, zářivá světluška kterou se chtěla Markétka stát. Ohlédla se za strejdou Miloušem barevnými kamarádkami i černou a bílou, kterým už odpustila věčné posmívání, zamávala jemnými křidélky a malou skulinkou v okně vyletěla ven. Letěla do blízkého lesa, kde dodnes pomáhá najít cestu ke štěstí všem bloudícím kolemjdoucím a občas se zalítne podívat i za strejdou Miloušem a ostatními pastelkami, aby všichni viděli,že i ona je konečně šťastná.
