Jednorožec(pokračuje)

Ovčáček se nutně potřeboval zbavit neviditelných pout a zmizet konečně z toho nezamřížovaného lágru, ovládaného esesáky v bílých polokošilích s usměvavým sluníčkem, natisknutým na srdci.

Elektrický obojek už mu byl těsný. Úplně cítil svědivý a svíravý pocit na místě, kde by mu jej nejraději nasadili.

Občas se mu zdálo o jeho matce. Neviděl jí do obličeje. Nikdy. Zbavila se ho jako jedna z těch matek, co se zbavují svých čerstvých, voňavých dětí snadno, jako plesnivého, smrdutého chleba, z nějž nestačil jejich starej udělat topinky? Tyhle maminky, které vídáme čím dál častěji v hlavní zpravodajské relaci, bez mrknutí hodí své dítě do igelitky za dvě koruny jako krabicák z večerky, a vyhodí v lese za městem. Dva hrdelní zločiny. Vražda malého tvora, neschopného obrany, který je jako mravenec, kličkující mezi botama obrů, bez šance na přežití a spoluúčast na mučivě pomalé vraždě matky přírody, odhozením takřka nerozložitelného materiálu do jejího nitra.

Možná jeho matka byla jednou z nich, ale měl štěstí a přežil. Naštěstí měl tyhle sny, čím dál míň.

To je výhoda i nevýhoda stáří, čím dál víc zapomínáte. Starý mozek je taková houbovitá třídírna odpadu, která z pásu plného vzpomínek a zážitků shazuje dolů čím dál víc podstatných i nepodstatných součástí a komponentů. Nakonec zůstane naprázdno běžící pás v prázdné fabrice, kterou za pár dní srovnají se zemí a zbyde z ní jen jemný prášek.

Několikrát za rok se mu zdá i o Libušce. Tenkrát přežíval na nejlevnější ubytovně ve městě, ve čtvrti, kde byla nulová tolerance k lidem majícím jiný kožní odstín než arabicca nebo aspoň holland cocoa. A ikdyž se měl každý den na pozoru jako ženáč na záletech, tři parchanti s nadbytkem pigmentu, vyčarovali na obličeji červencovou duhu. Velmi pestrou, každou chvíli měnící své barvy. Našla ho ležet u popelnic, nehybného, sípajícího, smradlavého. Přesto se nad něj sklonila aby ho přivedla zpátky k životu. Viděl ji jen jako tmavou siluetu a přesto se zamiloval na první pohled.

Byla sladká jako by snědla všechnu cukrovou vatu světa. Jako by vyjedla celou Matějskou. Odvedla toho skoronebožtíka domů a zůstala do rána aby si byla opravdu jistá, že Cháronova loď byla opravdu odvolána k jinému případu. Uvařila mu polévku a krmila ho, aniž by znala jeho jméno. Láska, důvěra, poctivost a podobné věci, se z lidské společnosti ztácí jako anorektičky před vlhkýma očima jejich bezmocných matek.Ti dva si tyhle, pro lidstvo nepodstatné věci, našli náhodou.