Bylo to jako v Zelené míli. Vedli ho jako vězně na popravu. Nebo uličníka na kobereček do kabinetu chlupaté tělocvikářky po tom, co chtěl s ostatními kluky v nářaďovně vidět i jiné kozy než ty gymnastické. Spolužačky byly proti...
Bylo to jako v Zelené míli. Vedli ho jako vězně na popravu. Nebo uličníka na kobereček do kabinetu chlupaté tělocvikářky po tom, co chtěl s ostatními kluky v nářaďovně vidět i jiné kozy než ty gymnastické. Spolužačky byly proti.
Nebo prase pod kudlu umaštěného řezníka v krvavé zástěře, s cukrovkou, cholesterolem vyšším než sebevědomí Kim Čong Una a dušností. Doteď si vepř bezstarostně hověl ve svém smrádku. Ve svém hnoji. A teď najednou stresujou jeho růžovou hlavu, dost podobnou řezníkovu synovi, a on to tuší. Že je to jeho křížová cesta. Poslední cesta. Poslední hluboké nádechy a vyděšené výdechy, pár posledních chrochtnutí a kvíknutí, pohledů očí z nichž div nevytryskne strach v kapalném skupenství místo slz. Pak už jen střela do hlavy, nože ostřejší než jazyk Haliny Pawlovské, jitrnice, jelita, řízky a klobásy.
Ovčáček to věděl taky. Vedli ho k ředitelce. Úzká, chladná chodba. Úzká tak, že by se tam orel skalní se svým rozpětím musel naklonit jako americká stíhačka nad Sýrií, aby se tam vešel. Chladná jako podzim v Norsku. Nebo pitevna. Na stěnách visely lýkové provazy a na nich kolíčky na prádlo přicvaknuté výrobky klientů z hodin arteterapie.
Věděl, že odtud musí pryč. Srandiček už bylo dost. Květa už stejně čichala ke kytkám zespoda, tak nebylo koho srát. Šlo o to, jak a kdy z tohohle panoptika zmizet. Potřeboval plán. A spojence. Nejlíp někoho ,,zevnitř“.
