V jedné malé vesnici uprostřed Moravy, žil v jednom z domů, se svou maminkou, mladý, statný mládenec, Honza. V domě i okolo něj, měl Honza dost práce a ve volných chvílích přemýšlel o tom, jak to asi vypadá ve světě, jaké jsou tam holky, jaké jídlo, jací lidé a příroda.
Jednoho letního dne ráno, přišel za mámou s tím, že by chtěl vyrazit do světa, snad najít nějakou nevěstu, přátele či bohatství. Maminka, ikdyž věděla že jí syn bude moc a moc chybět, splnila mu co mu na očích viděla a souhlasila. Napekla pekáč tvarohových buchet, které Honza miloval, taky jeden pecen kmínového chleba, Honza si zabalil pár svých věcí do batohu, rozloučil se s maminkou a vydal se na cestu.
Když konečně došel přes hory a lesy až k řece, chtěl si odpočinout. Lehl si do trávy a když se asi po dvanácté převalil v chladivé trávě, převalil se tak moc až skončil na dřevěném voru, lehce ukotveném u břehu. Vor se dal najednou do pohybu a už to jelo, už to fičelo. Tak krásně to na vodě houpalo, že se Honza ne a ne vzbudit. Trvalo to několik hodin, než Honza konečně otevřel oči. Po těch hodinách kvalitního, ničím nerušeného spánku se Honza probudil kdesi u pobřeží Afriky, což poznal podle kousek od břehu ležícího, znuděného lva a lvice snažící se dohonit neuvěřitelně rychlou, mladou antilopu, která na lvici ještě stačila pokřikovat ,, Hehe, stejně mě nechytíš, trádadá, trádadá“.
Honza se smál když to viděl a říkal si že v té Africe to teda bude sranda, jestli jsou tam všichni takhle blázniví. O chvilku později Honza zakotvil u břehu, skočil šipku ze svého plavidýlka do nebesky modrého moře aby se po dlouhé cestě osvěžil, pak vytáhl kartáček na zuby zastrčený za gumou od trenýrek, z kapsy vytáhl pastu s vysoce bělícím účinkem a začal si čistit zuby. Jenže když si chtěl vypláchnout pusu vodou, začal prskat na všechny strany tříbarevnou pastopěnu, protože si neuvědomil, že mořská voda je slaná a zrovna moc dobře nechutná. Když dokončil ranní hygienu, vyskočil na vor, nasadil si svou milovanou čepici aby nedostal úpal a vydal se na břeh, hledat něco k jídlu, protože po tak dlouhatánské plavbě mu opravdu vyhládlo a jeho břicho vydávalo dost podivné zvuky, kterým se říká kručení.
Rozhlédl se kolem sebe, na všechny strany, naslinil si prst aby věděl odkud fouká vítr, protože Honza měl takové jedno své zvláštní přísloví které říká že: ,,odkud fouká větříček,tam se nají človíček“. Vítr foukal na jih a tak Honza pohledem zkontroloval svůj vor a vyrazil jižním směrem.
Prošel kolem lva, který se mezitím jen o kousek přesunul do stínu stromu aby se mu líp lenošilo, slušně ho pozdravil ,, Dobrý, krásný, příjemný den pane lev“, v dálce viděl ještě pořád v plné síle sprintující antilopu a dost nabroušenou lvici, které už zřejmě docházely síly, protože se zastavila, mávla tlapou a pomalu odcházela za svým manželem do chládku.Cestou si Honza utrhl tři velké, žluťoučké banány, které okamžitě zbaštil, jenže ty hlad moc nezahnaly a tak Honza musel ještě dál, až do pralesa, kde by snad mohl aspoň něco maličkého ulovit, rozdělat si ohýnek a konečně se najíst.
Jenže jak tak chodil po pralese a hledal něco k snědku, nevšiml si že ho pronásledují členové domorodého kmene Šabalulu, kterým zprávu o tom že se po pralese pohybuje nějaký vybledlý muž, donesl nejchytřejší šimpanz v Africe Tubukuk.
Když už Honzu nohy moc nenesly a do žaludku nesehnal nic kromě jednoho malého kokosu, sedl si, opřel se o jeden ze stromů v jehož korunách posedávaly opice a klábosily o tom kdo je asi ten Honza zač, a zavřely se mu horkem oči. V polospánku se mu zdálo o pečených kuřatech, selatech, litrech piva, jitrnicích a jelitech. Jenomže když otevřel oči, stáli před ním domorodci s pomalovanými tvářemi, bez vlasů, s náušnicemi v nosech a v uších, v rukou drželi oštěpy a na sobě měli jen obyčejné sukýnky z listů stromů.
Honza vstal, usmál se a pozdravil. Domorodci ale spustili jeden přes druhého: ,, Ašimikua dokočolotiktak nhu nuk nuk cufaleky kukaso“ a začali ukazovat na hlavu a nos a skučeli přitom bolestí, ale jenom jako, předváděli totiž něco, co Honza zatím moc nechápal.
Pak Honzovi ukázali aby šel a občas ho píchli oštěpem do zadnice aby zrychlil.
Došli až do jejich tábora, kde Honzovi ukázali největší chatrč ze slámy, ve které bydlel náčelník kmene Šabalulu, jménem Čupaču.
Honza slušně zaklepal, otevřel a vešel do chatrče Tam na posteli z bambusu a slámy ležel náčelník Čupaču zakrytý až po hlavu dekou ze zvířecí kůže, na nočním stolku měl hromadu listí aby měl do čeho smrkat, protože měl strašlivou rýmu a kapesníčky oni neznali. Honza se k němu posadil a povídá: ,, Tak copak vás trápí pane náčelník, rýmečka, teplůtka, kašlíček?“ A náčelník jakoby mu rozumněl, souhlasně kývnul hlavou, pomalovanější než měli všichni ostatní členové kmene.
Honza vytáhl z batohu svou cestovní minilékárničku, otevřel ji a našel krabičku tabletek proti teplotě, sirup na kašel z bylinek, který vlastnoručně dělala jeho maminka, a taky kapky do nosu na tu hroznou rýmu. A navíc věnoval náčelníkovi jeden ze svých ještě nepoužitých, vyžehlených a krásně poskládaných kapesníků od maminky. Do večera si ti dva povídali a mezitím se náčelníkovi udělalo tak dobře, že vyskočil z postele, objal Honzu, pak oba vyběhli ven a chystala se slavnost s nepřeberným množstvím jídla a pití a uprostřed té velké slávy jmenoval náčelník Čupaču Honzu čestným šamanem, daroval mu nádhernou čelenku a dřevěnou sošku pro štěstí.Honza byl rád, že se konečně dosyta najedl a napil a že se stal africkým šamanem, ráno se rozloučil se všemi novými kamarády z kmene Šabalulu a náčelníkem Čupaču a vydal se za jejich hlasitého radostného zpěvu za dalším dobrodružstvím.
