Já a to

Druhý týden deníku obyčejného chlápka s neobyčejným životním příběhem...pokračování zase za ,,deníkovej tejden".

Den 9. (9.6.)

Úterní rána nemám rád skoro stejně jako středeční. Ještě nedávno mi nevadily, ale od předminulý středy mi začaly vadit i úterní rána. I odpoledne. A taky večery. Prostě celý úterý bylo na hovno, protože se blížila středa a naše pravidelné terapeutické setkání, skládající se z mého klábosení o hovně, doktorova tichého uvažování nad nějakou nebetyčně inteligentní odpovědí, ikdyž jsem nepoložil žádnou otázku , prokládáno jeho uvědomělým ,,hmmm, to je zajímavé pane Pletko“ nebo ,,hmmm, a jaký z toho máte pocit pane Pletko“. Debil.

Den 10. (10.6.)

A je to tady. Středa. Den D. Myslím, že jsem ready na svou další pravidelnou dávku emocí v ordinaci pana doktora Márpla. Teda snad. Myslím, že už bych nenadejchal. Maximálně 0,7.

Odpoledne: Nebyl jsem připraven. Postavil přede mě pastelky, takový ty malý z Ikey, že prej mám nakreslit, jak vidím svou ideální životní partnerku. CatWoman se mu jako ideální nejevila ale stejně mě pochválil, jako parchanta ve školce, když snědl drožďovou pomazánku. A já měl podobnej pocit jako bych ji musel pozřít. Pak něco blábolil o infantilnosti, představivosti, realitě, absurditě a fantazii, což mi ale šlo jedním otvorem v hlavě tam a druhým ven. Spíš jsem přemýšlel, co za lidi sem může chodit. Vidím to v jasnejch barvách-vyhaslý hvězdičky pop-music, který musely po Superstar a pár koncertech v Novojičínským nebo Vlašimským kulturáku na pracák. Nebo řezník, co dělal Babišovy párky tak vehementně, že si umlel levej prostředníček. A nebo ti, co posílaj fotky svejch muškátů do Snídaně s novou.

Den 11. (11.6.)

Hořčice plnotučná,mléko polotučné trvanlivé, dva ochablé, pomalu schnoucí párky, bílej jogurt řeckýho typu a tři vejce. Obsah mý lednice je nedostačující. Sice už nejsem ve vývinu, ale jíst se holt musí. Musím do obchodu. Nakupování mě baví. Asi jako Hercule Poirot. Nebo kroket. Nebo hitparáda na Šlágr Tv.

Den 12. (12.6.)

Je 11:32. Den poté. Zážitek ze včerejšího nakupování mi pořád trčí v hlavě jako paraplíčko z krevetovýho koktejlu. Nebo maják, do kterýho narážej vlny Danielsova moře. Ano, musel jsem to spláchnout. A ne, nejsem alkoholik, ikdyž to tak třeba vypadá. ,,Jak mám vědet, kde mám ty sušenky otevřít, když tam není ta žlutá šipka jako vždycky?“ ,,Můžete si vybrat ze spousty dalších baličků těchto sušenek. Nebo ten balíček prostě rozstřihněte nahoře a je to“. ,,Jak jako a je to? Nic není. Já žádám, abyste mi tyhlencty sušenky dali zdarma, protože je nemáte správně označeny“. ,,Bohužel pane, to nebude možné, zdarma je pouze zboží kterému došla expirace. Budete si tedy přát jiné balení?“ ,,Já žádné jiné balení nechci. Tohle jsem si vybral, dotáh jsem ho až tady k pokladně a vracet se nehodlám. Jsem zvyklý na žlutou šipku, díky které vím, kde mám balíček otevřít, a ta tady prostě není.“ ,,Tak víte co? Tady to máte,otevřený a sbohem, táhněte do prdele“. Rozhovor mezi dědkem, co si jezdí každej den ulicí v tom svým naleštěným elektrovozejku, a prodavačkou v přechodu, skončil rozdrolenejma sušenkama v klíně toho senila a všude kolem. Silnej zážitek.

Den 13. (13.6.)

Chystám se na hřbitov. Ještě nevím na kterej, rozhodnu se až cestou. Hřbitovy mám rád. Hlavně ty menší. Nazval jsem je ,,hřbitovy rodinného typu“. Jako bych to viděl před sebou-nebožtíkovy zbytky nesou čtyři chlapi jako skály(určitě kolegové z práce nebo spolupíči z hospody), vdova polyká slzy o něco menší než její jaterní skvrny, přitom mu už 15 let zabavovala důchod aby nechlastal a nehulil a teplou večeři mu dělala jednou týdně.Maximálně. Farář pronáší poslední slova, který zbytek toho chlápka ,,slyší“ na tomto světě, pak se všichni zlejou v knajpě, daj si do držky a jdou domů. Klasika. Ty ,,anonymní“krchovy mě serou. Lidi se tam pálej jak biomasa, strčej do flašky, zašpuntujou, očíslujou a vystaví za sklo. Je to jak velkovýroba nějaký sodovkárny. Hlavně nezapomenout čárovej kód a cenovku. Beng! Další. Mrtví lidi jsou lepší než živí. Živí neuměj držet hubu dost dlouho na to, abych je měl rád. Třeba v hospodě. Nebo na poště. To bych někomu jednu plácnul, on by se štrejchl o bar nebo pultík na složenky a výherní losy, padl k zemi jak muslim o ramadánu, lehce by ho, špičkou bílé boty značky Prestige, nakopla důchodkyně za ním a rázem by přeskočil k mým oblíbeným, neživým. Nemám rád násilí.

Den 14. (14.6.)

Volala Miluška, že se zastaví. Hezkej večer zaručen.

Sex mám rád. Dokonce možná i více než hřbitov a marmeládu.

A s Miluškou je to dobrej sex. Takovej echtovní. Tak akorát. S mojí ex, to bylo divný. Nesnáším, když mě ženská povzbuzuje. ,,Pojď, pojď, pojď“. To pak všude kolem vidím v živejch barvách plnou tribunu nepřejícnejch buranů v džínovejch vestách bez rukávů, se zažloutlejma prstama, jak na mě řvou ,,tak dělej ty hovado, makej, nebo střídej ho ty vole“. Nebo jako při dostizích- ,,Ano dámy a pánové, opět jsme na závodním okruhu v Pardubicích a kůň číslo 13, který dnes rozhodně nebyl favoritem, pomalu klopýtá do poslední zatáčky“. A všichni, co si vsadili-,,Jooo, jeď ty vemeno, pojď,pojď,pojď!“ Díky, nechci. To si radši procvičím pevnej stisk.