Po delším čase pokračujeme v deníku zkrachovalce Pletky...Jeho život jde čím dál lépe...Mějte se a mejte se, děkuju
Den 29 (29.6.)
Asi hořím. A mrznu. Myslím si, že horečka nedělní noci si protáhla párty do rána. Tenhle DENÍČEK váží dneska tak 5 kilo. Umřu. Myslím na babičku. Na její česnečku. Z pravýho českýho česneku a ne tý čínský sračky bez chuti a zápachu. Všechno je čínský. A co je čínský, je multifunkční. Takže když nemáte podravku, dejte tam čínskej česnek. Když nemáte cibuli, dejte tam čínskej česnek. Když nemáte baterky, tak tam dejte ping-pong česnek. Třeba do toho debilního elektrovozíku.
Den 30 (30.6.)
Už i ta propiska je těžší než najít v Kauflandu někoho pod 60. A to je teda kurva těžký. Hlavně ve čtvrtek, což je slevovej den, a pondělí, což je den novýho zboží. A taky den před MDŽ a tak. Báby prostě nemaj co dělat- křížovky vyluštěný, hroby manželů ometený, tak co zbejvá?Rally uličkama obchoďáku. Babi, kde seš? Něco ze mě teče. Pot nebo slzy. Nebo obojí. Chutná to slaně. Babička mi dala první práci. Můj job spočíval v ochutnávání marmelád, vyrobenejch mojí bábi.
Chtěla se tím živit. A já taky. Bábi chtěla bejt druhá Rettigová a já kvůli tomu několikrát riskoval život. Nevědomky, ikdyž občas jsem měl tucha, že něco není úplně v cajku. Třeba když jsem z brusinkový marmošky cejtil cibuli a játra. Viděl jsem pokérovaný andělíčky v takovým jako mlhovým oparu, letících na sjetejch jednorožcích prdících zlatý třpytky.
Den 31 (1.7.)
Jsem zmatenej jak gouda v masně. Kdybych chcípnul, myslím, že by si všimli tak za čtvrt roku, díky tomu že se mi už do schránky nevešly žádný letáky z XXX tuc ratatata, ty s tou červenou židlí. Smrdělo by to tam pořád stejně, takže to by nebylo žádný vodítko k tomu, že jsem ve stadiu hnití. Dnešní session s Márplem musím zrušit. Škoda. Dělám si prdel.
Den 32 (2.7.)
,,Áááá, co tady chceš? Jak ses tady dostal? Sakra ty se vyznáš v první pomoci, že děláš takový věci? Co kdybych měl srdce v prdeli?“ Stál nade mnou a vypadal jako anděl. Až na to triko s Darth Vaderem. ,,Máma říkala někomu do telefonu, že jste asi mrtvej. Tak se jdu přesvědčit. Víte, že lidem po smrti nehty nerostou? Jenom to tak vypadá, protože se jim zcvrkávaj ruce, prsty a tak. Mrtví lidi prděj. Jako posmrtně. Že jste to nevěděl?“ ignoroval mý otázky, pokládal vlastní a u toho stlal postel, zatímco já v ní pořád ještě ležel rozplácnutej jak Škromach v bazénku.
,,Jak ses sem dostal?“ Jsme ve třetím patře“ zajímalo mě a koukal jsem mu na ruce, jestli neuvidím stopy po vystřelovači pavučin nebo tak něco.
,,Vy nebudete úplně bystrej co? Nechal jste klíče v zámku už v neděli večer, tak jsem si je v pondělí vzal, aby vás někdo nevykradl. Věděl jste, že národní ryba Havaje se jmenuje Humuhumunukunukuapua? Asi ne, co?“
Den 33 (3.7.)
Pátek. Vstávám. Konečně můžu chodit. Teda chodit víc a dál než na WC. Už se neplížím. Pochoduju jak severokorejskej voják na oslavě úspěšnýho odpalu jaderný bomby, na Náměstí míru. Což dává smysl. Protože kde jinde hledat Náměstí míru než v Korejské lidově demokratické republice, ne?
Den 34 (4.7.)
Je sobota. Dnes jsem nepil.
Den 35 (5.7.)
Mezi všema těma letákama byl dopis od Milušky. ,,Milý Josef, mám dobrý se. Jako ty? Taky tak dobrý?Teď bydlení na Madeira. Chci děkovat ti za šukačky a korytnačku, co ty mi ve Žilina koupil. Pamtuju zážitky s ty. Měj dobře život. Milagros
