Já a to...čtvrtý týden

Čtvrtý týden deníku společenského vyvrhele Pletky...další týden zase někdy příště, brzy, snad...Mějte se

Den 22 (22.6.)

Neskutečný. Neskutečný. V obchodě jsem potkal STARÝHO známýho. Toho s elektrovozíkem, samoztmavovacíma brejlema, průkazkou ZTP/P v náprsní kapse svý kostkovaný flanelky a nálepkou invalidy přilepenou na prdeli svýho kočáru. Vypadal jak Knight Rider v penzi. Myslím, že i ten vozejk měl v sobě nějakou umělou inteligenci. Prodavačka v přechodu z minula už byla nejspíš někde na kurzu sebeovládání a její místo za pultíkem teď patřilo mladý žábě. Podle mě studentka, co potřebuje prachy na novej iPhone a umělý nehty. A umělý řasy. A tak. Nebylo jí víc než 17, podle mého odhadu. Její čelo bylo hrbolatý jak D1 u Jihlavy. Jahodovou žvýkačku v rudý tlamičce, kterou dělala každejch 5 minut bublinu. Starej byl z každýho prasknutí na nervy, což se mi líbilo. Infarkt myokardu? Ne, jenom se teatrálně rozkašlal aby si déjednička všimla, že ho to sere.

,,Poslouchejte milá slečno, já vím, že dnešní mládež je podle některých odborníků zlatou generací, a že budoucnost naší společnosti je ve vašich potetovaných rukách, a že se teď může úplně všechno, ale pokud bych chtěl vidět žvýkající krávu, vydávající stupidní zvuky, šel bych pro tohle mléko na pastvu a ne do obchodu“.

Déjednička (praskla bublinu a zkontrolovala si nehty):,,Milej pane, kdybych si chtěla povídat s gerontologickými pacienty trpícími neurotickými otřesy, demencí a nesnášenlivostí ke společnosti, šla bych dobrovolničit do hospicu U dvou srdcí, a ne makat do obchoďáku“. Málem jsem se zadusil slaninovejma čipsama, který jsem si k představení otevřel. Holčina překvapila svou inteligencí a pohotovostí větší, než inteligentní plastelína. Dědkovi asi poprvé v životě došly slova. ,,Nashledanou“, dodala déjednička a já si málem cvrnknul do textilu.

Den 23 (23.6.)

Bejt společenským vyvrhelem je těžší než střední záložník týmu okresního přeboru. Každej tým tam má aspoň jednoho takovýho. Tyhle typy toho sice naběhaj asi tolik co paraplegici v Kladrubech, ale maj zkušenosti a taky cit v noze, dávaj hře smysl. Aspoň tak nám to hučel před každým zápasem do hlavy náš trenér Kulhavý. Spíš to na nás řval. Asi takhle: ,,Kurva dávejte to tomu Milanovi do středu, ten jedinej z vás nemá cit v noze jak kráva v rohu, takže vám to tam bude páskovat před kasu a vy to tam budete věšet volové“.

Den 24 (24.6.)

Dneska sezení. Měl jsem přinýst deníček. Ty vole, DENÍČEK! Na kontrolu. Jak diktát na základce. PAN TERAPEUT si deníček mlčky přečetl, jenom občas zamručel a jednou se zakuckal. A dvakrát se málem polil kávou, jak byl zažranej a v nečtecí ruce držel hrnek s kocourem, kterej nakláněl a já sledoval příliv a odliv hnědý syntetický tekutiny. Bylo to napínavý. Jako čekání jestli vám ve vlaku směr Kielce, najede wifi. Čumíte na to zasraný načítací kolečko, pak pohledem přeskočíte na nápis ,,připojování“, kterej se mění na ,,uloženo“ a ,,hledání sítě“ , častěji než Ovčáčkovy tweety na jeho nástěnce. Márpl říkal, že se mám vyvarovat vulgarismů a sexuálních narážek. Nasrat. Vysvětlil jsem mu, že pokud má tento deníček fungovat jako ventil, jak mi sám vysvětlil na první schůzce, a pokud mám dále psát, budu psát to, co žiju. Bože, jsem jak nějakej slovenskej rapper. Po mé odpovědi se Márpl tvářil, jako by sežral celej svět a kousek Marsu k tomu a já jako bych byl debilnější než protikuřáckej zákon nebo automat na žvýkačky.

Den 25 (25.6.)

Myslím na tu číču ze sámošky. Jak slovním K.O. poslala k zemi toho staříka. Bylo to docela sexy. I ona. Možná jí bylo víc než 17. Bylo by to fajn. Bylo by jistější že nepůjdu sedět, až se dostanu na čtvrtou metu. Dostat ji z hlavy bylo těžší než dostat hovno z podrážky. Vlastně tomu dost odpovídá i ten způsob. Dlouho se snažíš, chceš to dostat pryč co nejrychleji a nakonec se na to vysereš a ono se to pak samo rozpustí někde v trávě. Nebo ve flašce Jacka.

Den 26 (26.6.)

Byl jsem v sámošce. Chtěl jsem pozvat déjedničku na džus. Koupil jsem si tyčinky.

Den 27 (27.6.)

A pakoně migrují spousty kilometrů a spousty hodin, za zelenými pastvinami. V tomhle baráku jsou stěny tenčí než kůže anorektický modelky. Na chodbě jsem poslouchal jak agent StB, odkud televize řve. Zjištěno. Bušil jsem na dveře jak Rocky do toho Rusáka. ,,Dobrý den, mamka není doma, co byste potřeboval? Mamka říkala, že vám nesmím otvírat. Ale podle mě jste v pohodě“ uzavřel svůj monolog asi osmiletej, brejlatej kluk a pokrčením nosu si upravil brejle. ,,Aha, no tak to díky. Ztlum si tu televizi, ok?“, bylo jediný na co jsem se zmohl. Pak jsem přemýšlel nad tím, proč se dívá na dokument, když na trojce dávaj Mickeyho Mouse. Některý lidi prostě matou tělem jak Baroš v nejlepších letech.

Den 28 (28.6.)

Teplota. 37,9. Rýma. Hnusná. Myslím, že pomalu umírám. Ještě že nejsem úplně sám. Dokument o životě lososů je dost nahlas. Díky, můj malej příteli.