Morální dekadence 21. století nebo přijmutí lidské přirozenosti?

Je dnešní morální svoboda osvobozujícím aspektem lidského chování, evolučním procesem myšlení nebo cestou do pekel? Je sexuální otevřenost a veřejná tolerance k ní zbůsobena ztrátou víry? Je morální úpadek, jež se začíná dostávat do našeho povědomí přirozený? V úvodu je člověk symbolicky přirovnán k Bohu přesně tak, jak to bylo popsáno ve Starém Zákoně a je proto úplně irelevantí, jestli jste křesťan, vyznavač Islámu, žid či ateista - Slova Bůh, božské apod. jsou myšlena především symbolicky a nekladou si za účel být striktně brána jako křesťanská a jsou proto psána kurzívou.

Morální dekadence 21. Století nebo postupné veřejné přijímání lidské přirozenosti?

[dekadenci - v tomto kontextu - vyjadřuji čistě jako morální úpadek v porovnání s dřívější všeobecně přijímanou a uznávanou mravností, nikoli jako morální úpadek závislý na kritériu otevřenosti společnosti - tudíž nechápu dekadenci zde jako něco, co dnešní společnost odsuzuje, ale vlastně jako něco, co společnost až do nedávna odsuzovala. Stejně tak - v tomto kontextu - jako alternativní konkrétnější definici ega = kompromis]

"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl Božím obrazem, jako muže a ženu je stvořil" (Bible - Gn 1,27)

Podle anarchokapitalsmu končí svoboda jednoho jedince tam, kde začíná svoboda druhého. Základní idea Anarchismu je, jak se nejspíš shodneme, idea sice pěkná, ale jen těžko realizovatelná (minimálně u společnosti dnešně myslících lidí). Pokud Bůh tedy stvořil člověka, elementární částici společnosti, ke své vlastní božské podobě, měla by být i sama společnost, tvořená božskými elementárními částicemi, logicky božská. A jako božská by nepotřebovala kontrolu (Pokud se nevzdálíme od dogmat a zůstaneme u toho, že Bůh je sám o sobě nekontrolovatelná autorita, jež nepotřebuje nikoho nad sebou.), protože by se jednoduše choval božsky každý článek. Božská - pokud připustíme, že Adam zůstal nadále obrazem božím i po pozření jablka Vědění. Pokud si tento fakt nepřipustíme, přepadne nás oprávněně názor, že božství je v nevědomosti a dnešní společnost tudíž není a nemůže být božská právě díky vědění, jíž dominuje. Tomuto argumentu proti vysvětlení morální dekadence společnosti jako božské podstaty – tudíž věci zcela přirozené a správné - odporuje paradox, že stejně jako Adamovi mohl Bůh vymývat mozek v Rajské zahradě, nám dnes vymývají mozky jiní Bohové, v podobě obyčejných masmédií, reklam a různých propagand. Žijeme tudíž v nevědomí = božské, či-li správné společnosti?

Nastává zde pak ještě jedna otázka ohledně začínající a končící svobody. Dnes si nejspíš neumíme představit situaci, že by nebyla třeba někoho vyššího (diplomatů, kteří sepíšou ústavu, zákony a morálních kazatelů, kteří nám řeknou, co je zlé a co dobré), aby vymezil hranice mezi svobodou jednoho a druhého. Protože pokud se přeneseme přes morálku, omezující naše prvotní primární tužby, povrchně můžeme prohlásit, že moje svoboda se nikterak neomezuje. K tomu se ale vrátím v jiném článku, teď bych chtěl dostát nadpisu.

Co si vlastně pod pojmem morální dekadence představit? Byť spousta konspirativních myslitelů bude namítat, že nežijeme ve svobodné zemi a svoboda slova je mýtus, v evropské historii ještě neexistovala tak obrovská svoboda, jakou panují dnešní demokratické společnosti (vyjma snad rozkvětu antického Řecka, ve kterém se však mj. také "rozvinula" homosexualita - resp. bisexualita). Díky omezujícím režimům a diktátorským vládám se do paměti lidí vžila poslušnost kontrolovaná skrze konzervativní pranostiky, které postupně docílily skoro dogmatického charakteru a společnost tak v dřívějších - literárně nazvaných dekadentních - dobách na přelomu 19. století, nebo nedávného minulého režimu odsuzovala jakýkoli projev individuality a vlastní božské svobody a podstaty, ať už se jednalo o lidskou krutost a nechutnost napsanou na papíře, sexuální perverzi nakreslenou na plátno nebo veřejné přiznání k homosexualitě. Dnes již toto však neplatí. Společnost je mnohem více „zkažená“, otevřená a diskutabilnější k dříve veřejně neprobíraným tématům drog, nezávazného sexu, homosexuality, různých deviací a úchylek, satanismu a jiné víry, feminismu, transsexuality apod. Otázka tedy zní, zdali toto chování, ke kterému se - závisle na otevřenosti společnosti - hlásí stále více lidí, je člověku zcela přirozené, nebo je způsobeno tolerantností, svobodou a především morální nepřísnosti a ztracením víry v dnešním moderním světě.

Někdo to zažil, jiný slyšel z vyprávění babiček. Sex před svatbou byl ještě donedávna tabu, stejně tak jako jiná než "přirozená" sexuální orientace, pochybování o morálních hodnotách, kritika víry apod. V lepší případě byste byli odsouzeni společností pouze za rebelství a zůstali by jste opovrhováni, kritizováni a nepochopeni. Z historie ale víme, že mladší generace kritizuje tu starší, a jak je známo - historie se ráda opakuje. Nebýt těchto zlomových opovržení předešlého systému, řádu, filozofie, názorů, prokázaných "faktů" a životního stylu, zastavila by se - laicky nazvaná - evoluce myšlení a dneska bychom třeba ještě stále věřili, že Země je plochá, pálili bychom čarodějnice či zavrhovali industriální rozvoj a urbanizaci s ním spojenou a tudíž stále žili na venkově a o motorovém vozidle a cestách do vesmíru bychom si mohli nechat zdát tak leda ve Verneho románech. Je tedy dnešní stav společnosti přirozeným stupněm evolučního myšlení? Možná... Je tedy lidstvo připraveno přijmout nejenom morální volnost, ale i život bez víry? Je člověk ochoten odtrhnout se od vydělávajících institucí na hříchy a přijmout těžký život ateisty, ke kterému se hlásí stále více lidí? (A je ateismus správný...? je víra důležitá?... o tom zase jindy) Nikoliv. Svědčí o tom enormní nárůst počtu sekt a fanatikům k nim spojených. Svědčí o tom pochybování o smyslu života, pocit zbytečnosti a utápění se v depresích moderně smýšlejících lidí. Právě tento aspekt popsal psycholog Thomas Moore (15 let byl knězem) jako nemoc 21. století.

Na druhou stranu, lidská krutost, vražednost, nenávist, sexuální perverze, apod. jsou vlastnosti lidskému pokolení ne úplně cizí. Již v kolébce lidské rasy platil zákon "silnější přežije". Dále pak Chamurapiho zákoník. Biblistické oko za oko, zub za zub. Naturalistické pojetí umění ve formě zabíjení v římském Koloseu. Geneticky vložená promiskuita byla potlečna teprve křesťanskými vizionáři před dvěma tisíci lety a ve spoustě primitivnějších kmenů funguje nadále. Je toho mnohem více a ruku na srdce, kdo nepocítil nikdy příjemný pocit vítězství a pokoření někoho nenáviděného? Kdo nikdy nezatoužil použít manuální sílu k prosazení svého názoru? Kdo nikdy nepřemýšlel nad odcizením věci pouze pro vlastní potřebu? Kdo si radši nekoupil hamburger než by poslal dms na pomoc hladovějícím dětem v Africe? Ať si pseudohumanisti říkají co chtějí, geneticky nám bylo dáno rozmnožit svůj rod - uplatnit tak sexuální libido, jež může za veškeré naše chování popsané Freudem - a přežít. Morálka nám na druhou stranu neustále atakuje svědomí a nutí nás k humanistickým a zdánlivě heroickým činům, které však většinou nezmění vůbec nic. Proto nám nebylo od Boha dáno do vínku pomáhat na náš vlastní úkor? Proto náš ID (pudy), EGO (kompromis) a SUPEREGO (mravní normy) vedou neustálý souboj? Proto na nás tlačí morálka a ovládá každé naše rozhodnutí? Je to dobře? Existují vyšší cíle postavené nad primitivní primární potřeby?

Slovo závěrem. Nabízí se několik možností odpovědi na nastolenou provokativní otázku a nehodlám upředňostňovat ani jednu z nich:

1) Morální dekadence neexistuje, všechno je pouze evoluční vývoj našeho myšlení

2) Stav naší společnosti je správný a přirozený, celou svou dobu byl však utlačován a frustrován pseudohumanisty, morálkou a náboženstvím, snažících se jednoduše ovládat masy.

3) Žádné změny v mravních hodnotách společnosti neexistují, nic se nezměnilo a vše je neustále v téměř stejných normách

4) Morální dekadence existuje a je způsobena ztrátou víry a vyšších hodnot a tím pádem i ztrátou smyslu života

5) Morální dekadence existuje a je způsobena svobodou a tolerantností, člověk není v jádru hodný