24 let po revoluci jsme stále na začátku

17. listopad 1989. Symbolické datum. Sametová revoluce svrhla totalitní komunismus a nastolila svobodnou demokracii. Ale co když ne?

Oxymóron Sametová revoluce je sám o sobě paradoxem nutícím člověka k zamyšlení. Revolucionismus hlásaný disidentem během komunismu byl sice silný, na demokracii ale nestačil a nikdy ani stačit nebude. Nehledě na teze o připravovaném převratu a vymedializované spontánnosti cinkání klíčů existuje mnoho aspektů se domnívat, že revoluce neproběhla. Revoluce jednak není mírumilovná, jednak nikdy nepřinese demokracii, ale především, revoluce vyžaduje výměnu generací – jakousi personální satisfakční „čistku“. Garnitury se musí vyměnit. Nic z toho se však nestalo a Augiášův chlév zůstal nedotčený.

Částečně je to i dobře. Revolucí, jak se nám historie neustále marně snaží dokázat, se nikdy nic nezlepšilo. A demokracie není otázka výměny garnitur. Není to ani otázka změny myšlení. Je to dlouhý politický a sociální proces. Jednou z největších iluzí polistopadové politické éry pak nebylo nic jiného, než přesvědčení lidí, že žijí v demokracii. Nežijí a nikdy v ní nežili. Žijí v politickém procesu zvaném demokratizace.

Ano, doopravdy jsme tady demokracii nikdy neměli. Odkazovat se na první republiku je zbytečné, parlamentarismus nefungoval ani tehdy, i když se tedy Masaryk zasloužil o stát – o tom bez debat. Debatu by však mělo vyvolat to, že se Havel zasloužil o svobodu a demokracii. Opět mýtus. Nietzscheho kladivem je třeba rozbít tento klam. Havel se sice zasloužil o svobodu, nezasloužil se ale o demokracii! Je to nejenom nemožné ze samotné podstaty slova demokracie, ale společenskohistorický kontext našich nejmodernějších dějin to přísně vylučuje. O demokracii se nikdo nezasloužil, protože v ní ještě nežijeme. A zasloužit se o ni z principu může jen společnost. A ta k tomu potřebuje čas.

Samotná společnost vyžaduje čas už jen kvůli nutné výměně vládnoucích vrstev. Po komunistické devastaci naší společnosti ale nastal obrovský problém. Kdo vlastně měl vládnout? Kdo měl být ten probuzený lid? Lidově řečeno, neexistovali kvalifikování lidé. Takže se nelynčovalo, ale hromadně se převlékaly kabáty. A tak nejenže se nezakázala KSČM, nýbrž stalo se to, že ti, jež neměli přehled a moc za komunismu, ji do rukou nedostali ani po změně režimu. A volby? Volby nahrávaly mamonem posedlým nestátotvorným politikům, kteří lid upevňovali v přesvědčení, že už demokracii netvoříme, že jsme si ji už vydobyli. Dokonce v mnohých vzbudili dojem, že angažovanost v demokracii se omezuje jen na volby, svoboda je samozřejmostí a společenský systém se nemusí střežit.

A kdo měl pak vychovávat děti? Kdo měl vychovat tu svobodomyslnou generaci, která by šla ve šlépějích sametového pokolení, jež Havel označil za „po pravdě dychtící a odvážnou“?

Nikdo.

Proč? Protože ta generace tady nikdy nebyla. Protože revoluce ze zdola nikdy neproběhla. Protože společnost se teprve demokratizuje. Masarykovo „teď už potřebujeme jen nějaké ty demokraty“ doplněné o jeho tvrzení, že potřebujeme minimálně šedesát let vývoje v demokracii, aby se konečně našla ta pravá generace demokratů, udeřilo hřebíček na hlavičku jádra problému naší společnosti. To je ten čas, který potřebujeme. To je ten vývoj, který je pro fungující demokracii nezbytný. Je to běh na dlouhou trať – a to je dobře.

Máme určitou nevýhodu. Demokracie nám je - jakožto státu - cizí. Nemáme z čeho čerpat. Nemáme na co navázat. Žádný historický kořen neexistuje. Budujeme demokracii úplně od začátku – a už 24 let bez výsledku. A přitom stačí tak málo a z nevýhody se stane výhoda. Můžeme kopírovat již existující model a vyvarovat se chyb, které má. V tom tkví krása demokratizace.

Dvacet let sem, dvacet let tam. Vyspělé západní systémy se tvořily stovky let. To je jeden z důvodů, proč je u nás parlamentní krize. Staré dominantní strany ztrácí oblíbenost, vznikají strany nové, karty se prohazují a znovu se etablují pravo-středo-levé síly. Potřebujeme čitelný politický systém se stranami s historií. Takhle zaběhlý systém západního typu je jednou z premis svobodných voleb. Tenhle systém se nedá dosadit revolucí. Země, ve kterých to USA zkoušela, jsou nám dobrým příkladem. Chybný není stav ani krize, ve které se nacházíme. Chybou je nepochopení vývoje naší společnost a přesvědčení, že spontánní revoltující změnou režimu jsme se měli mít lépe.

24 let po revoluci jsme neustále na začátku. Nikoho totiž nenapadlo, že je před námi ještě dlouhá cesta, která se nedá urychlit revolučními spasiteli. Jsme ve stejném stádiu jako tehdy, jen to nadšení opadlo. Pár kroků vpřed směrem k demokracii vyžaduje určité přemýšlení. Krok zpátky je naopak lehčí a často mnohem lákavější. Nezapomínejme na to.