Platit či neplatit VŠ?

Jsem rád, že se po poměrně dlouhé pomlce v médiích opět objevilo téma placení školného na vysokých školách. Myslím si, že by se v souvislosti s terciárním vzděláním mělo jednoznačně mluvit o nadstandardu. Problém je ovšem hlubší, než aby se dal shrnout do věty: proč by si lidé z profesí, k jejichž výkonu stačí středoškolské vzdělání, měli platit nadstandardní kurzy sami (např. maséři kurzy na různé druhy masáží), zatímco vysokoškolák je dostane zdarma?  To je totiž argument dosti povrchní.

I když jsme v Česku zvyklí na fakt, že vzdělání je zdarma, je otázka, zdali je tento trend udržitelný.  Tlak EU na zvyšování počtu vysokoškolských studentů měl totiž za následek nejenom zakládání soukromých vysokých škol, ale také zvyšování kapacity u těch masovějších oborů na školách veřejných. Některé školy, tak brzo zjistily, že si můžou udržovat své stěžejní obory či fakulty a na jiných vydělávat. Typickým příkladem je ČZU, která si udržuje kvalitu na svých na fakultách jako je lesnická, životní prostředí či fakulta agrobiologie.  A naopak ekonomická fakulta stala fakultou pro masy, úroveň šla dolu, ale škola tak snadno získává peníze od státu, tedy od daňových poplatníků. Státní dotace pro VŠ, odvozené od počtu studentů, pak navíc udržují při životě zcela zbytečné (zejména sociálně-vědní) obory, které by jinak byl výrazně redukovány, protože na trhu práce není po absolventech těchto oborů poptávka.

Navíc se otevřeli hranice, vstoupili jsme do EU a spousta mladých lidí odjíždí pracovat do zahraničí. Česko tedy investuje své peníze do přípravy mnoha nadaných lidí na budoucí povolání, které pak ale tito lidé vykonávají v jiném státě a pouze ten z nich má prospěch.

K otázce, zda je správné, aby stát vzdělání vysokoškolákům platil, či zda by naopak bylo správné, aby si ho vysokoškoláci museli platit sami, se přidává další zásadní otázka: je vůbec možné udržet vysoké školství neplacené, pokud se neustále zvyšuje počet studentů? Dokud totiž bylo studium na vysoké škole opravdu záležitostí úzké elity, stát si mohl dovolit vysokoškolské studium sponzorovat. Dnes se však situace mění, rovná příležitost pro vzdělání se začala chápat spíše jako vzdělání pro všechny a přitom je jasné, že vysokoškolákem nemůže být každý (kdo by pak pekl rohlíky, stavěl domy a montoval auta?)…

Školné donutí mladé lidi zamyslet se nad svou budoucností a povede k omezení počtu „věčných studentů“, kteří si - řečeno s trochou nadsázky – prodlužují studium jen, aby měli levnější tramvajenku či lístek do kina! Pokud bude školné doplněno citlivým systémem sociálních stipendií, aby se slabé sociální zázemí nestalo překážkou pro vzdělání nadaných dětí z chudších rodin, přinese prostředky potřebné na zlepšení současného nepříliš povzbudivého stavu.  A právě diskuze o tomto bude zásadní a měla by se jí věnovat dostatečná pozornost.

Dokáže ministr Dobeš ve spleti různých protichůdných zájmů najít přijatelné řešení? Uvítal jsem, že si za náměstka pro VŠ vybral Dobeš respektovaného Ivana Wilhelma. Držím oběma pánů palce, ať se jim podaří trochu rozbouřit stojaté vody českého vysokého školství.