Národ šlichtožroutů

Minulý týden vyšly v několika médiích články o rozdílnosti kvality produktů v různých zemích EU. Česká republika z tohoto srovnání nevyšla úplně optimisticky, bylo zjištěno, že potraviny a jiné spotřební produkty jsou zde o třídu horší než na západě, aniž by to bylo oficiálně známo... není to převratné zjištění, alespoň pro ty, kdo se starají o to, co vkládají do svých úst.

Není se čemu divit. Již krátce po revoluci se Češi stali veřejně známými chudými příbuznými Evropy. Jejich salámová a řízková turistika, zejména na Jadranu je dodnes pojmem. Následoval růst stovek supermarketů, které stanovily na první spotřebitelské místo boj o nejnižsší cenu, na úkor kvality. Posledních dvacet let nám přineslo spousty nových legend - nemléčné sýry, vodové maso, šunka z kůže atd. Co nám tedy nedávná analýza vlastně říká? Říká nám, že jsme dostali, co jsme zasloužili. Rozhodně nesouhlasím, že by byla současná situace přímým následkem několika desetiletí socialismu. Přes všechny ekonomické a společenské zápory lze s jistotou konstatovat, že mléko bylo opravdu mlékem, máslo bylo opravdu máslem a v jogurtu byla opravdová jogurtová kultura. Na druhou stranu ale cena výrobků neodrážela skutečné náklady na ně a ve chvíli, kdy došlo k přechodu na tržná ekonomiku, zbyly pouze dvě možnosti - zachovat kvalitu a prudce zvednout cenu - nebo zachovat cenu a vše ostatní ji přizpůsobit. Zvítězil druhý názor. A tak zde máme miliony konzumentů, kteří se honí za letákovými akcemi, bezmléčným eidamem a křehčeným masem v akci. Zatímco německá televizní reklama na jogurt se chlubí skutečným ovocem a smetanou v něm a je natočena tak, že byste obrazovku okamžitě slupli - ta česká Vám chce říct jediné - utíkejte do supermarketu pro "cosi" za 4,90 - je to v akci. Přes dosti zoufalou situaci v českých obchodech se v posledních letech nepatrně začíná zvětšovat procento lidí, kteří si dávají opravdu záležet na tom co kupují a hledí především na kvalitu. Zde je důležité podotknout, že finanční stránka věci je dosti relativní. Samozřejmě, že „opravdový" sýr je znatelně dražší než "eidam sýrovitého typu", ale všechno je to o prioritách jednotlivce. Ten kdo uvádí cenu jako důvod mnohdy utratí ušetřené peníze za cigarety, alkohol nebo za nesmyslné množství dané pseudopotraviny, jen pro její cenu (čili místo půl kila sýra radši kilo "polosýra", když je v té akci…). Nebyli bychom v Čechách, kdyby se situace nedostala i do opačného extrému - přibývá "trendy" biopotravin a farmářských trhů, které však jen za nadsazenou cenu suplují to, co bylo ještě před několika lety normální - tržiště s ovocem a zeleninou. Opačný extrém je na světě a stal se výnosným byznysem. Obdobná situace s kvalitou potravin je i v restauracích - ty by mohly být kapitolou sami pro sebe. Národ zvyklý běžně do restaurací nechodit, případně obědvat v páté cenové, si prošel bujarým obdobím restauračních 90. let (zeleninové pa-oblohy, různé šlehy, kung paa, steak s broskví posypaný eidamem...). Až teprve v posledních měsících a letech dochází k zásadním posunům v preferencích českých klientů a strávníků, kteří si konečně uvědomili, jak vypadá kvalitní pokrm. Zásluhu na tom také mají někteří kvaltiní šéfkuchaři přinášející své zkušenosti ze zahraničí (ne, opravdu nemyslím pana Babicu). Česká země byla vždy zdrojem kvalitních potravin a surovin. Máme výborný chmel, kvalitní skot, know-how na spoustu výborných lahůdek, kvalitní obilí… ale jíme šlichty. Pro korunu si nevážíme vlastního zdraví a tak to kvalitní co máme vyvážíme do zahraničí, zatímco odpadky z Evropy se u nás směle prodají s neskutečnou rychlostí. Nesvádějme to na ekonomickou situaci, nesvádějme to na Evropskou unii – je to jen otázka preferencí, priorit a životního rozhodování. Dokud tomu tak bude, budu si muset jezdit pro opravdový jogurt přes kopec do Německa (stojí 40centů).