Zbytečná otázka

Vždycky jsem si přál vypadat jako někdy jiný. Nebo alespoň trochu jinak. Před pár dny jsem byl nucen absolvovat při jedné rodinné sešlosti větrání rodinných alb a když jsem koutkem oka zahlédl sebe před dvaceti lety, nevěřil jsem, že tohle jsem byl kdysi já. Dnes bych tím nepohrdnul.

Nikdy jsem neměl konfekční postavu, tím méně dnes, a bylo mi celkem jedno, v čem chodím. Mám rád věci pohodlné a tmavé, protože ty kromě komfortu ještě leccos skryjí. Dodnes si příliš nelámu hlavu, jestli něco nosím den, dva či několik dní. Nosím to tak dlouho, dokud mi žena neřekne, že už smrdím a že bezpodmínečně musím všechno ze sebe svlíknout a hodit do špíny.

Možná jednou dvakrát, snad vícekrát, ale to není tak důležité, mi na nějakém kusu hadru záleželo. Tím jedním, o kterém vím bezpečně a který mi občas dodnes chybí, byla bunda, která ke mně doputovala poté, co ji přestal nosit můj bratranec a následně bratr Daniel. A to bylo právě před těmi dvaceti lety, plus mínus.

Maminka ji na mně neměla ráda, ale já ji miloval. Byla elegantně šedá a dlouholetým nošením získala příjemnou patinu. Nad pasem měla boční kapsy a odepínací rukávy na cvoky, takže se dala nosit jako vesta i na jaře, uprostřed byl černý zip a v příslušenství měla kapuci, která se dala připevnit opět lesklými cvoky. Kapuci jsem ovšem nenosil. Místo ní jsem si dával na hlavu červenou kšiltovku s nápisem CANADA, již jsem měl taky rád a která ke mně tehdy neodmyslitelně patřila, stejně jako ta bunda. Chápu, co na tom tehdy mé matce vadilo: nehodil se mi k tomu ksicht. Ale tím jsem se netrápil. Ta bunda totiž měla jednu úžasnou vlastnost: cítil jsem se v ní bezpečně. Vím, že to zní směšně, ale bylo to tak. Stříbřité cvoky, celkový střih a tlustá látka ze mě dělaly téměř rockera, jenž si ví se vším rady, který mávne rukou nade vším, co si mávnutí ruky zasluhuje. Všechno, co by se mohlo člověka dotýkat, nepustí kus toho hadru k obnaženému srdci. Ta bunda mě chránila, cítil jsem se v ní najednou jinak, fyzicky jsem se proměnil a s tím jsem se změnil tam někde uvnitř i já sám. Alespoň jsem tomu věřil. Když mi bylo zle, hodil jsem na sebe tu pocvokovanou bundu a všichni mi mohli políbit šos.

Před těmi dvaceti lety, plus mínus, jsem nosil v bočních kapsách nad pasem walkmana a v něm celou zimu kazetu Born In the U.S.A. od Springsteena. Měl jsem na ní svá oblíbená místa, písně, které mluvily, jako bych je napsal sám a z nichž by se dal poskládat můj tehdejší životopis. Věřil jsem, že všechno, co Bruce zpívá, si taky prožil nebo prožívá a pasoval jsem jej na svého mluvčího. Ostré, řezané tóny elektrických kytar, které se mi zařezávaly do uší a do těla, to byly potřebné denní příděly nezbytné vzpruhy, abych přežil další den. A vždycky, když se rozcházela sešlost od hospodského stolu a u věšáků se rozdrobila do párů, které odcházely do noční zimy, každý pár jiným směrem, já zůstával poslední ve dveřích lokálu, zapínal jsem si tu svoji bundu a díval se na záda přátel mizejících ve tmě.

Zapnul jsem si walkmana, vytočil hlasitost, jak nejvíc to jen šlo, aby mě nerušil hluk nočního města, hluk náměstí a noční ulice, abych neslyšel nic, ani sebe, stala se ze mě jen hlavní figura klipu o zoufalci, který až přijde domů, pověsí svoje svršky v předsíni a bude mu připadat, že s tím klukem v bundě nemá nic společného.

A pak jsem jednou seděl doma, úplně sám, nemohl jsem se na nic soustředit, protože se mi zase něco podivného dělo, a poprvé jsem vzal do ruky Stébla trávy od Walta Whitmana, jeho jedinou knihu, kterou psal celý život. Neměl jsem sebemenší chuť si tu knihu číst, vzal jsem ji do ruky jen tak nahodile, protože jsem znal od dětství její hřbet, ale nikdy jsem nevěděl, jak vypadá z anfasu a už vůbec jsem netušil, co je uvnitř. A když jsem ji otevřel, nahodile kdesi uprostřed, když se mi pohled zabodl doprostřed stránky, věděl jsem, že tu bundu nebudu nějaký čas potřebovat. Jediný verš, ten jediný řádek mě otočil čelem vzad, ale to vzad mířilo hodně daleko dopředu. Cosi mnou projelo a já měl v tu ránu čistou hlavu a uklizeno v sobě. Jediný řádek to byl.

Ode dneška neprosím o štěstí, já sám jsem štěstí.

Ale stejně. Když jsem další rok hledal ve skříni mezi zimními věcmi tu svou šedou bundu s příjemnou patinou a stříbřitými cvoky a rockerským střihem, nemohl jsem ji dohledat. Za zády mi stála maminka a jen mě mlčky pozorovala. Dál už nemělo smysl se ptát.