Maminka se právě vracela z práce domů, v obou rukách tašky s nákupem. Těžké domovní dveře už léta nikdo nezamykal, zámek byl stržený. Stačilo se do nich celou vahou těla opřít a začaly se pomalu otvírat. Hned za nimi stály popelnice, které většinou přetékaly odpadky. Když bylo vedro, chodba za dveřmi zkaženým a chladným dechem ovanula každého, kdo do domu vstoupil. Za popelnice a smrad se také rodiče každé naší návštěvě už v předsíni omlouvali.
Teď se maminka zrovna opírala do dveří. Doma nikdo nebyl, tak jí nezbývalo, než nákup vynést až do našeho bytu v druhém patře, tedy zdolat přesně pětašedesát schodů. Když byla v půlce vstupní chodby, domovní dveře se hlučně zabouchly. Jako vždycky. A jako vždycky chtěla po dalších několika krocích zahnout doprava ke schodišti, ale tentokrát to neudělala. Když míjela po levé straně dveře, jež vedou na malý špinavý dvorek, všimla si podivného pohybu. Otočila hlavu a zastavila se. Přes zasklené dveře viděla hlouček čtyř lidí, kteří se koukali dolů do jednoho místa. Jako prvního poznala pana Černohouze, vedoucího obchodu se sportovními potřebami. Na našem dvorku měli sklad. Pan Černohouz měřil něco ke dvěma metrům. Když si maminky všimnul, hned jí kynul, ať jde za nimi. Ve skupince byla ještě starší prodavačka obchodu Sport a dva naši sousedé.
Pan Černohouz šel mamince naproti. Pojďte se na to podívat, milostivá, volal na ni, sotva otevřela dveře. Co se děje, ptala se se zájmem. Pojďte, tomu nebudete věřit. Maminka položila obě tašky na zem a skupinka se mlčky rozestoupila. Pojďte, pojďte, vyzýval ji první soused a ukázal prstem do rohu. Co viděla, nedalo se přehlédnout. Tak co tomu říkáte, zeptal se pan Černohouz. Něco takového jsem sám ještě neviděl. A ostatní tři pokyvovali souhlasně hlavami. Nejde o tu drzost, pokračoval pan vedoucí, tady je něco takovýho každou chvíli, když se nezamykají ty dveře, ale podívejte, jak to sedí přesně v tom rohu. To je na milimetr! Říkali jsme si, vzal si slovo druhý soused, že kdyby to bylo menší, o hodně menší, tak je po záhadě, prostě by bylo jasný, že to udělal nějakej parchant. Jenomže to je vyloučený. A teď nám tedy, milostivá, řekněte, pokračoval zase pan vedoucí, kde se to tady vzalo. Maminka koukala chvíli na ten milimetrový zázrak v rohu našeho zaplivaného dvorku, pak na pana Černohouze a jeho bezradné společníky a zadržovala smích. A vedoucí obchodu se sportovními potřebami, který toho v životě viděl už dost, mluvil dál. Když to ještě domejšlím… Podívejte, jak se z toho kouří… To je čerstvý! A to máme tři hodiny. Tři hodiny! A tak mi řekněte, co to musí bejt za povahu. Neřeknu, kdyby to bylo večer, když už je šero, to bych chápal, ale on to musel udělat před chvílí. Před pár minutama! Chvíli nikdo nic neříkal, ale jejich zraky byly stále zabodnuty do téhož místa. Nastalé ticho prolomil po chvíli znovu pan Černohouz. Až teď mi to dochází, když se do toho chlapa zkouším vžít, co to muselo bejt, jak musel očima viset na těch dveřích, jestli ho náhodou někdo nevidí skrz to sklo ve dveřích nebo tady z těch balkónů… V každým případě: pohodlný to neměl. Teď se nadechla starší prodavačka: Když je to urgentní, tak serete na pohodlí. Do vzrušené debaty se vrátil druhý soused, kterému patřila pavlač v prvním poschodí. Ale řekněte mi, jak to udělal, že je to přesně v tom rohu? No právě, vzal mu zase slovo pan Černohouz, jak?! Prodavačka si zapálila, opřela se o zeď a vydechla kouř. Letěl vzhůru k nebi stejně jako pára, která hrdinsky stoupala z rohu našeho dvorku.
Maminka se ke slovu nedrala, neměla, co by k tomu řekla. Rozloučila se, vzala obě tašky s nákupem a šla zdolávat pětašedesát schodů k našemu bytu. Když otočila fabkou, překvapeně zjistila, že je odemčeno. Otevřela opatrně dveře a zavolala, je tu někdo? Z pokoje vyšel můj desetiletý bratr a jen plaše na ni koukal.
