Yesterday

Na ten polední oběd si pamatujeme s bratrem stejně. Je sobota, sedíme s rodiči kolem stolu. Mně je dvanáct, jemu devět. Víkendové obědy jsem měl vždycky rád, byli jsme všichni spolu a v kuchyni to pokaždé náramně vonělo. Byl prosinec, za okny to potemnělo a nad stolem příjemně svítila lampa. K takovým víkendovým obědům neodmyslitelně patřilo tlumeně puštěné rádio, obvyklá zvuková kulisa, takový rituál. Další přišel v šest večer nad stejným rádiem, ale u jiné stanice, té svobodné. Tehdy jsme tomu s bratrem nemohli rozumět.

A zpočátku jsme ani nerozuměli reakci našich, když sebou během oběda ve stejnou chvíli najednou trhli a zůstali dočista zkoprnělí. Viděl jsem na oba. Nejdříve na otce, který seděl proti mně. To nemůže být pravda, řekl neznámým hlasem a podíval se nepřítomně na matku. Ta se podívala na otce a řekla, tak to je v prdeli. A otec doplnil: mládí v hajzlu. Znělo to příšerně pateticky, až nás to zarazilo. Nevěděli jsme s bratrem, co se stalo, protože jsme rozhlas neposlouchali. Slyšeli jsme jen cinkání příborů a hlasy dobrodruhů či jiných gangestrů, kteří se nám zrovna proháněli v myšlenkách. Měli jsme v pokoji na stole a dole na koberci rozehrátou situaci s angličákama, jedno auto honilo několik dalších a už jsme se těšili, jak v tom budeme po obědě pokračovat. Ale slova o tom, že je mládí v hajzlu a něco že je v prdeli, nás nečekaně vytrhlo z rozjímání. Co se stalo, zeptal jsem se. Nebo se zeptal bratr nebo tak nějak oba dohromady. Zesil to, Tome, řekla maminka, i když seděla hned u rádia.

Ve dvanácti letech člověk nic neví. Tedy přesněji: ví skoro všechno o svých hrdinech, které zná z filmů nebo z knih nebo které si vysní a kterým přikládá ty nejčestnější úmysly a fandí jejich nejsmělejším činům a kouká se na svět jejich modrýma očima, kterým nikdo neodolá. Takovým představám je pak člověk ještě dlouho věrný. Tehdy u stolu se zkoprnělými rodiči jsem nemohl tušit, že mým vysněným hrdinům právě odzvonilo, že tento dětský svět právě začínám opouštět. Že se stalo něco, co mi náhle a naprosto nečekaně otevírá dveře do světa dospělých a jim ve stejnou chvíli zavírá před nosem tytéž dveře, ovšem opačným směrem. Vcházel jsem, ještě nic netuše, a spolu se mnou tak trochu i můj mladší bratr, do komnat, které jsou určeny bezvýhradně dospělým.

Otci i matce bylo tehdy o něco málo méně, než je dnes mně. A proto teď jejich tehdejší pocity umím pochopit a možná dokonce zpětně prožít. Do té doby, za těch mých dvanáct let, jsem je nikdy takto neviděl. Tehdy poprvé. Z jejich pohledu šla úzkost. Možná teď přeháním. Ale když, tak opravdu jen trochu.

Zemřel John Lennon. To tehdy ve zprávách řekli, ale já jsem do té chvíle o někom takovém neslyšel. Jen jsem ve třídě poznal, když si kluci mezi sebou vyměňovali fotografie slavných skupin, že jsou mezi nimi Beatles. Směňovali se Beatles za Kiss, Kiss za ABBU, ABBA za Puhdys, Puhdys za Smokie a podobně. Já se těchto handlů nikdy nezúčastňoval, protože jsem žil ve světě svých hrdinů a poslouchal jsem výhradně Karla Gotta. V té době už ABBU, to byl můj největší odvaz. A tak zpráva o tom, že zabili Lennona, se mnou nijak nezatřásla.

Ještě během oběda, když nám rodiče vysvětlovali, kdo byl Lennon a kdo byli Beatles, slíbil nám otec, že nám hned potom pustí Perný den, originální elpíčko, které si jako vysokoškolský student dovezl v osmašedesátém z Londýna. Doufal jsem, že na to zapomene, že se po obědě rozejdeme a budeme s bratrem pokračovat v našich hrách.

Otec ale nezapomněl. Po obědě nás posadil do pokoje, tak abychom dobře slyšeli stereo, a vytáhnul desku. A Hard Day´s Night. Znal jsem ten obal. Otec byl středoškolský profesor a vždy na jaře se objevovala jeho fotografie na jednom či někdy hned na několika tablech nastávajících maturantů. Do té doby jsem si myslel, že právě obal Perného dne je ofotografované tablo jedné z jeho tříd a že se mezi ostatní desky dostala omylem.

Otec vytáhnul opatrně desku z obalu, položil ji na kotouč gramofonu, přehodil na rychlost 35´ a jehlu položil na okraj elpíčka. Při úvodním akordu titulní písně jsme spolu s bratrem trhli leknutím. A vzápětí se po pokoji rozlila úžasná energie, kterou jsem do té doby v takové míře nepoznal. Bavilo mě to. Ale jen asi po dobu prvních tří čtyř písní. Pak jsem si už strašně přál, aby deska dohrála, protože za dveřmi našeho dětského pokoje mě čekala dobrodružství, na něž jsem se během oběda tolik těšil. Ze slušnosti jsem vydržel do otočení desky. Když začala hrát druhá strana, otec odešel do kuchyně výjimečně pomoct matce. Odplížil jsem se a proměnil se opět v kýženého modrookého řidiče, který honí na předlouhé dálnici psa Pluta ve žlutém kadilaku s červenými koly.

Další den byla neděle. Probudil jsem se a cítil v sobě zvláštní nepokoj. Něco takového jsem ještě neznal. Neklid se začal měnit v touhu, v mučivé puzení, které jsem nebyl s to uspokojit. Neptal jsem se sám sebe, co to může být, na otázky nebyl čas ani pomyšlení. Něco ve mně začínalo běsnit. Rodiče už byli asi vzhůru. Šel jsem za nimi a automaticky, aniž bych měl nad tím kontrolu, jsem otce požádal, aby mi znovu pustil tu desku ze včerejška. Neprotestoval, naopak vypadal potěšeně.

Na album jsme nesměli sahat, to mohl jenom on. Jen on věděl, jak černý kotouč vytáhnout z obalu, aby desku neumastil, jen on věděl přesně, jakým grifem stírat z povrchu té černé hmoty prach antistatickou utěrkou, jen on uměl správě a bez chvění ruky posadit do drážek jehlu a nastavit správnou rychlost. Bylo to nesnesitelně pomalé. POMALÉ. Tak už to konečně pusť, řvalo to ve mně, honem, rychle, chci to slyšet, teď, hned, ani o vteřinu později nebo se zblázním.

A konečně. Úvodní akord a trip mohl začít. První strana uběhla tak strašně rychle. A teď honem druhou. A zpátky za otcem, jestli by desku nemohl přehrát zase od začátku. Až po snídani, zněla odpověď. A snídaně se vlekla. Nekonečně se vlekla. K nevydržení. A zpátky v pokoji a znovu ten akord a pak to opětovné blaho. A po první písni druhá, I Should Have Known Better, If I Fell, ta krásná melodie, ty úžasné harmonie a Jsem šťastný, že s tebou můžu tančit, I´m Happy Just to Dance with You! A konečně můj favorit – And I Love Her, u které Paul tak úžasně pohazoval při hře na basu hlavou, že jsem se to později u filmu učil dělat jako on.

Před Divadlem hudby jsme stáli ve třech: otec, bratr a já a poprvé jsme měli Perný den vidět na vlastní oči. Jediné promítání filmu, takové polooficiální. To už jsme znali desku zpaměti a teď své nové hrdiny uvidíme, jak u toho vypadají, jak mluví, jak se hýbou, jak žertují, jak prchají před fanynkami. Taky jsem si přál takhle podobně prchat před ječícím davem holek, i když popravdě by mi tenkrát stačilo, kdyby kvůli mně šílela jen ta jedna, která o mě ale neměla ani páru.

Stáli jsme před Déháčkem na Denisové ulici, s námi tam stál houf dalších lidí, kteří se jako my nemohli dočkat. A pak na ulici z malého sálu pro sto lidí vyšel Pavel Herynek, dramaturg divadla, který to celé spískal, zamířil za otcem, protože se znali ještě ze studií, a říká, proč sem vedeš ty svoje dva mladý, vždyť pro ně to už musí být jenom stará veteš. A mně se to dotklo. Jaká veteš?! To je jediná muzika, kterou můžu poslouchat. To je moje jediná láska, všechno ostatní je šunt, nic jiného není, nic dalšího neexistuje a existovat nikdy nebude! Jen pomyšlení na to, že bych měl ještě jednu oblíbenou skupinu nebo jiného oblíbeného zpěváka, mi připadalo jako nevěra, jako zrada, jako jedna velká neodpustitelná zrada, po které musí prostě skončit svět. Beatles pro nás s bratrem byli současnost, živí hrdinové našich nových životů. Lennon nebyl mrtev, byl s námi, zněl nám neustále v üších spolu s Paulem, Georgem a Ringem.

Někdy v té době jsem podepsal s bratrem tajnou smlouvu. Stálo v ní, že do deseti let udělám rozhovor s Paulem McCartneym. Setkám se s ním a natočím s ním krátký rozhovor. Věřil jsem tomu a smlouvu jsem podepsal. Byla to výzva. Když se mi to povede, dostanu zato basu kokakol. Když prohraju, dám bratrovi stovku. V té době to bylo hodně peněz. Moc peněz a já měl jen malé kapesné. Smlouvu jsme pak schovali pod koberec na záchodě.

Dosud se mi to nepodařilo, ale bratr zatím na stovce nelpí. Dnes by to už taky nebyla stovka, možná tak několik tisíc, kdyby na tom trval.

Vlastně se mi to podařilo tak napůl. Před dvěma lety, když jsem se setkal s Paulovým bratrem Mikem, o kterého jsem se tři dny staral a s ním i o jeho manželku Audrey a tchýni Mrs Robinson. Provázel jsem je tehdy po Praze. A v jednu chvíli, na Hradě, zazvonil Mikeovi mobil a Mike do telefonu řekl: Hello, Yellow! Byl to Paul. Volal, aby popřál paní Robinsonové všechno nejlepší k narozeninám. Bylo jí zrovna pětasedmdesát. Bohužel jsem u toho jako z udělání nebyl. Vyprávěla mi to kamarádka, která je v to odpoledne provázela místo mě. Jmenuje se Lucy a její rodiče jí dali jméno podle písně Lucy In the Sky with Diamonds. A Mike Paulovi říká, mám tady vedle sebe Lucy, Lucy in the sky! A Paul na to, tak ji pozdravuj. Tak mi zase něco uniklo.

Proč o tom ale všem vlastně píšu? Jednak proto, že jsme si na tyto obtížně zachytitelné a jen stěží uchopitelné okamžiky vzpomněli před pár dny s bratrem, jednak se nám do Beatles totálně zblbnul syn, kterému je přesně tolik, co bylo mně, když jsme s rodiči seděli u jednoho stolu při obědě 9. prosince 1980, kdy jsme poprvé uslyšel jméno John Lennon.