V naší rodině se vždy uklízelo víc, než v jiných rodinách. Ne proto, že bych si myslel, že jinde se uklízelo málo, ale u nás to nabíralo často až chorobných rozměrů. Uklízelo se prakticky pořád a všude. A všechno muselo být bezpodmínečně na svém místě. Všechno řídila maminka a nás, ostatní tři chlapy stavěla vždycky do lajny. Otec s námi kluky většinou soucítil, ale jako rodič musel držet basu. Matka byla nesmlouvavá a vzepřít se jí znamenalo žít v nemilosti do té doby, než si takto naběhl další nešťastník.
Čtyřikrát do roka se u nás konal generální úklid. Šaty musely ze skříní, nádobí z kredence, věci ze všech šuplíků, boty z botníku, knihy z knihovny, zkrátka všechno, co bylo mimo dosah očí, muselo spatřit na chvíli světlo světa, aby se to zase hezky dalo zpátky v novém pořádku. Na chvíli se náš byt proměnil v perské tržiště, pomalu se nedalo kam šlápnout.
Spousta věcí se už na svá bezpečná místa nevrátila. Maminka provedla inventuru a o čem si myslela, že už nebudeme potřebovat, to muselo jít rovnou do koše nebo bokem, když věděla o někom, komu by to mohlo sloužit lépe než nám. Ale mezi vyřazenými věcmi byly i takové, které by se styděla někomu darovat. Místo toho, aby se takové věci prostě jen vyhodily, šly na „výstavu“. Tak maminka říkala doprovodnému programu našeho uklízení, a to jsme zase s bratrem milovali. Na rozdíl od tatínka, který to jen trpěl, protože si byl vědom, že není v jeho silách s tím něco udělat. .
„Dát věci na výstavu“ znamenalo vyskládat je na veřejná místa tak, abychom na ně viděli z okna. Pak jsme společně zpoza záclon u pootevřeného okna pozorovali, koho z náhodných kolemjdoucích zaujmou exponáty natolik, že se u nich nejen zastaví, ale věci i odnesou. Na tom jsme se s bratrem s radostí podíleli.
Nesourodá výstavní sbírka vznikala nejčastěji přímo na zastávce před Priorem, to když se jednalo o částečně ochozené babiččiny boty, která v nich byla jen párkrát, ale už je pak nikdy na nohy nevzala, protože jí dřely o vysoké nárty, což zjistila vždy až po několika procházkách, když už nešly reklamovat.
Pokud šlo tedy o boty, a bylo jich jednou třeba pěkných osm párů, rovnali jsme je pečlivě vedle sebe do řady, aby si je kolemjdoucí mohli pohodlně prohlédnout a eventuálně si vybrat ty nejlepší. Úhledně je vyskládat byl však celkem kumšt, protože tramvajová zastávka byla i o víkendu poměrně frekventované místo. Museli jsme s bratrem vždy počkat, až odjede tramvaj a místo se vylidní. Pak rychle přes silnici a během dvou minut muselo být všechno připravené. A šli jsme pro další várku. Tou byly často módní svršky, které už nikdo doma nenosil a ve skříních jen zabíraly místo. Například starý kabát či kožich, staré župany, podvlíkačky a jednou i babiččina „liška“ kolem krku, které se maminka obzvlášť štítila, protože umělé tlamičky na obou stranách vypadaly opravdu zrůdně. To vše matka předem nachystala na ramínka a takto vybaveni jsme vyrazili k lékárně kousek od zastávky. Ta totiž byla o víkendu zavřená bezpečnostní mříží, na kterou se úžasné exponáty daly krásně a elegantně věšet. A už se šlo jenom k oknu a zpoza záclony jsme vyhlíželi první oběti.
Nejzajímavější byly manželské páry. Když si všimly nepřehlédnutelné řady škarpálů, začali se partneři vzájemně pošťuchovat. Pak se jako by nenápadně rozhlížet kolem sebe, jestli se náhodou někdo nedívá. Potom vždy žena muži cosi špitla do ucha a ten se vydal na jakousi matoucí procházku na roh, aby zjistil, jestli někdo nejde. Když někdo opravdu šel, dal muž rukou znamení, že má žena zachovat klid a rozvahu a ještě chvíli vydržet. Až nebezpečí pominulo, dal opět znamení a to už se jeho manželka klonila nad nejzajímavějším párem bot, nejprve jej obhlédla zblízka, pak se znovu koukla na manžela a když jí dal najevo, že je vzduch čistý, vzala jednu botu do ruky. Prohlížela si ji nervózně ze všech stran, i podrážky zkontrolovala. Opatrně zula jednu botu a tu novou si rychle zkusila. Boty se ovšem vždycky zkoušejí obě. Tak zula i druhou a už se procházela po chodníku v kompletním páru. Náhle jí otrnulo a zavolala nepokrytě na partnera. Ten stále ve střehu a nerad opouštěl své strategické stanoviště, zatímco žena už bezelstně zkoušela další pár. Když přijela tramvaj, minimálně jedny boty odvážela s sebou. Zajímavé bylo, že takto se chovala většina párů, které jsme mohli sledovat.
Jednou se do naší zábavy zapojil nečekaně i otec, kterého to sice bavilo, přesto však nějak vnitřně cítil, že tato situace překračuje jeho míru. Tehdy ovšem neodolal. Bylo to během sledování jednoho nadmíru bázlivého páru, který se na výstavní místo opakovaně vracel. Žena užuž po botě sahala, pak si to ale rozmyslela, zavolala na manžela a odcházeli. Pak se otočila, donutila partnera, aby se zastavil, chvíli debatovali a pokračovali v cestě. Pak se opět zastavili, znovu se otočili a pomalu se vraceli zpátky. Pak se zastavili, jako že si to rozmysleli, ale nakonec si žena přece jen dodala kuráž. Manžela nechala stát a rázným krokem si to namířila přímo k vyhlédnutým botám. Vtom to náš tatínek nevydržel a když už šla žena do podřepu a už téměř držela jednu botu v ruce, zařval skrytý jejím očím: Necháš to!!! Tak rychle jsem nikoho neviděl metat.
Tento příběh je bez pointy. Pointa ani být nemůže, protože samotná kratochvíle pointu neměla. Opouštěli jsme okno ve chvíli, kdy nás to přestalo bavit. Zato jsme si mohli být jisti, že do hodiny bude vymeteno.
A já už nemám, co bych k tomu dodal. Snad jednu věc. Poslední: zkuste to někdy taky.
