Výhrab čili o pohřbech

Až to jednou přijde, nechci, abyste mi na pohřbu hráli písně, které mám rád, řekl jsem večer ženě. Překvapeně zvedla oči od stolu. Jak tě to napadlo, prosím tě, zeptala se. Žena odjakživa počítá s tím, že mě přežije a bude chodit jako veselá penzistka po horách s jinými veselými penzisty, opásanými chlebníčky, s pumpkami na tlustých stehnech a silnými světlými podkolenkami v pohorkách. Pokaždé, když míjíme takovou skupinku, v níž se všichni opírají o vycházkové hole a už na zastávce studují velkou mapu, neopomene nikdy říct, taková budu na starý kolena taky. A já při tom tak trochu žárlím.

Co to do tebe vjelo, pokračovala žena. Nemluv tak. Zatím děláš všechno pro to, abych tě opravdu přežila o spoustu let, prohodila vyčítavě. Narážela tak na mou životosprávu. Není jediná, od koho to slýchám. Naší dceři můj způsob existence zatím připadá jako život pohodáře. Je to milý eufemizmus. A zní dobře. Když to řekne, bývám na sebe pyšný. I ona o sobě tvrdí, že je po mém vzoru pohodářka. V jejím případě to ovšem trvá jen chvíli.

Žena mi hleděla do očí. Chtěla znát myšlenkový proud, který mě dovedl až k onomu přání.

Za svůj život jsem zažil pár pohřbů. Všechny probíhaly stejně. V krematoriu, kde všechno mírně zapáchalo plynem, a malá čekárna, vyhrazená pro truchlící rodinu a ostatní pozůstalé, byla symetricky vykachlíkovaná v tmavě šedé barvě. Ta místnost vždy jen umocňovala napětí a touhu být už pryč, někde na čerstvém vzduchu a mít už všechno za sebou. Letmé pohledy na strhané a uplakané příbuzné vždy působila jako těžké závaží, které podlamuje kolena i těm nejsilnějším.

Pochovali jsme dvě babičky, jednoho dědečka a byli na pohřbech několika známých a sousedů. Všichni jsme se s nimi loučili na tónech jejich oblíbených písní. Když se zavírala železná vrata za rakví babičky Lidušky, zpíval jí k tomu Louis Armstrong skladbu What a Wonderful World. Od té doby jsem ji slýchal v rádiu nepřiměřeně často, hlavně v rubrice píseň na přání, a mně se přitom vždy na chvíli zamžily oči a před nimi se mi pokaždé zjevila ta vrata a odjíždějící rakev. Nechci, abys jednou našim dětem při přehrávání nějakého alba říkala, tuhle píseň přeskočte, řekl jsem Karolině. Člověk by neměl mít hudbu spojenou s plynovými zážitky z krematoria. A když už tedy něco zahrát, tak to, co jsem buď neměl rád, nebo co mi bylo lhostejné. Třeba by se mi líbilo, kdybyste mi nechali zahrát něco od Evy a Vaška. Aspoň by to nebylo tak vážný. Ty seš ale blbec, řekla žena. Tak výběr bych nechal na vás, řekl jsem zase já. Nerada přistoupila na tuto hru, že prý je to rouhání. Ano, zavání to, přiznal jsem, sám se nerad rouhám. Ale na druhou stranu nechci, abyste pak dlouho nemohli slyšet takové skvosty jako Bobby Jean od Sprignsteena nebo beatlesáckou Your Mother Should Know, Kathy´s Song od Simona s Garfunkelem, In Liverpool od Suzanne Vega a tak. Zároveň by to mělo mít odpich, trochu srandy, i když moc nevěřím na veselý pohřby. Podle mě nelze mít veselej pohřeb.

Podle mě nelze mít veselej pohřeb, zopakoval jsem další den u našeho kavárenského stolku, kolem něhož seděla naše obvyklá sestava. Martina s Lucií, tedy obě naše barmanky, Vojta, Doktor a knihkupec Jarda, kterému tady nikdo neřekne jinak než Jaroušku. A právě Jaroušek řekl, jeden takovej veselej pohřeb jsem zažil. Tak to kecáš, řekla kategoricky Lucka a potáhla ze své startky. Ne, vážně, zapálil si novou spartu Jaroušek. To byste museli ale Oťase znát. Von nemusel nic říkat. Jenom tak stál nebo seděl a zářil. A všichni se na něj lepili, poletovali kolem něho jako hmyz kolem žárovky, protože každej si chtěl od něho nakrást kousek toho světla. Jel furt naplno, měl rád, když byl kolem něho cvrkot, a tak nás všechny zval k němu do ateliéru, tam nás hostil nebo za nás platil útratu po hospodách. Ale ne proto, aby si nás koupil, to my si tak kupovali jeho. Že jste si nechali od něho platit, jo, řekla zase Lucka. Von byl šťastnej, když to mohl za všechny zatáhnout, oponoval Jaroušek. My jsme ho potřebovali víc. A pak se jednou nějak víc napil a to ho dostalo, protože byl těžkej cukrovkář. A tak umřel a na jeho pohřbu ve Strašnicích bylo plno. Přišli tam všichni, všichni, co ho měli rádi. Bylo tak plno, že lidi museli stát. A nikdo nebyl v černým, to by Oťasovi nikdo nemoh udělat. Každej na sebe vzal ty nejpodivnější věci, strakatý košile, nejkřiklavější barvy, šátky, nikdo si nevzal stejnej pár bot, každá bota byla jiná, červený, žlutý, oranžový, hotovej cirkus, a zpívali jsme sborově songy, který jsme společně vyřvávali po hospodách a u něj v tom aťasu a který Oťas zbožňoval. A pak jsme vzali urnu, dali ji do hrobu k dalším čtyřem cizím urnám, do takovýho hromadnýho hrobu. A urnu jsme označkovali, abysme příště Otakárka poznali. A jednou za dva roky děláme výhrab. Výhrab?, zeptala se zase Lucka. Jo. A to je co, domáhala se vysvětlení. Jednou za dva roky přijdeme k jeho hrobu, vytáhneme označkovanou urnu s Otíkovým popelem a táhneme společně po jeho oblíbené trase, od putyky k putyce. Pak sedneme na vlak a jedeme do Olomouce, tady společně absolvujeme další část hospodského turné, Otík přitom sedí na čestným místě v čele stolu. A když končíme, chopí se Oťase jeho žena, která si ho odvleče domů a vezme si ho s sebou do postele, pod peřinu a tam ho zahřívá, jako ho zahřívala vždycky, když Otík ještě zářil. A jednou jsme ho vzali k moři. Jel s náma, ukazovali jsme mu vlny, ležel s náma na pobřeží v písku, slunko pražilo do urny a odráželo se nám do očí. A tak jsme věděli, že Otík je zase zpátky, protože zase září pro nás pro všechny. Jaroušek se odmlčel, udusal druhou cigaretu, která mu mezitím celá shořela, protože pro samé vyprávění zapomněl potahovat. Celé to musela být pravda, protože Jaroušek miluje kouření ze všeho nejvíc a tohle se mu ještě nestalo. To je morbidní, řekla Martinka. Jaroušek se jen usmíval a mně to připadalo krásné a těšil jsem se, až to večer budu vyprávět své ženě a jak jí potom řeknu, ať mi teda nechá zahrát od Buty mou milovanou Mám jednu ruku dlouhou.