Vlhký jazyk Lou Reeda

Po dnešní noci jsem se začal vážně obávat, že americký rocker Lou Reed mě už snad nadosmrti nedá spát. Zažil jsem s ním před pár lety čtyři velmi náročné dny (o tom v některém z dalších blogů), loni v listopadu jsem se s ním setkal jen letmo a byl jsem rád, že s ním nemusím znovu zapříst řeč. No a ze včerejška na dnešek se mi zdál sen, o němž dosud nevím, co si myslet.

Sny si většinou bezprostředně po probuzení nepamatuju, spíš se na ně rozpomínám během dne, tenhle byl ale natolik živý, že probuzení uprostřed noci pro mě znamenalo vysvobození a těžko popsatelnou úlevu. Šlo o jazyk Lou Reeda. Když píšu, že šlo o „jazyk“, mám tím opravdu na mysli ten malý vlhký sval, který máme všichni v puse.

V onom snu jsem byl kýmsi pověřen, abych z Prahy do New Yorku bezpečně převezl jazyk Lou Reeda, který měl pro něj, rychle stárnoucího rockera, nesmírnou cenu. To chápu, bez jazyku se totiž nedá nejen mluvit, což on by – popravdě řečeno – raději ani nemusel, ale nemohl by ani zpívat, což by mezi námi už taky nemusel, na druhou stranu ho hudba a zpěv zatím pořád ještě slušně živí. Já tento úkol přes všechny výhrady, které k Louovi mám, přijal jako výzvu. Vymínil jsem si, že se mnou poletí ještě dva přátelé, což se mi také splnilo. O své misi jsem ovšem nesměl mluvit, mé poslání mělo nejvyšší stupeň utajení a já si připadal důležitě. Měl jsem na sobě černé triko a na něm ještě tmavé volné sako a Reedův jazyk v bezpečném úkrytu v podpaždí. Tiskl jsem si ruku neustále k tělu, což bylo sice namáhavé, na druhou stranu jsem stále jeho jazyk cítil na své kůži a mohl si tak být jist, že ho mám pod kontrolou. Let proběl v naprostém klidu, jazyk byl stále vlhký, a tedy živý, a nezlobil.

Vše se začalo komplikovat ve chvíli, kdy jsme si na jedné z manhattanských ulic pronajali v jakémsi podivném hotelu pokoj. Neměli jsme moc peněz, a tak nezbylo než vzít zavděk pokojem, v němž už pobývaly dvě hrozné Rusky neurčitého věku. Obě zvláštním způsobem zapáchaly a rostly jim kníry. Pokoj sám o sobě byl vybaven starým nábytkem, který se už takřka rozpadal. Čtyři židle, jeden obyčejný stůl, jedna středně velká skříň a pár polic. To bylo vše. A špinavé umyvadlo bez kohoutků. Všude byly tlusté vrstvy prachu a celá místnost byla cítit plísní na zdech a celkovou zatuchlinou. Začali jsme si vybalovat věci a já v tu chvíli musel povolit tlak v podpaždí. Jazyk Lou Reeda toho hned využil a sklouznul na zem. V tu chvíli se z něj stalo mrštné zvíře, které běhalo nekoordinovaně a zběsile po místnosti, až zajelo někam pod skříň. Tajemství jsem musel odhalit, pokud jsem chtěl, aby mi přátelé pomohli to divné cosi hledat. Marně. Po chvíli jazyk patrně ze zvědavosti vykouknul zpod skříně, já se k němu opatrně a neslyšně přiblížil a rychlým pohybem jsem jej opět držel v ruce. Jazyk se mi v prstech rychle svíjel a chtěl prchnout. Byl vlhký, kluzký a bylo těžké jej udržet. Přátelé pohotově přiskočili s mikrotenovým pytlíkem do půlky naplněným vodou, já do ní jazyk hodil a pytlík jsem pevně držel. Jazyk Lou Reeda se s dočasným vězením nechtěl smířit a jal se razit cestu ven. Přece jen jsem měl trochu větší sílu v prstech, a tak jsem souboj vyhrával. Netrvalo to však dlouho. V nestřeženém okamžiku jsem povolil, ta chvíle musela logicky jednou nastat, jazyk toho využil, vymrštil se z pytlíku a byl pryč. Vystřelil, využil špatně utěsněných dveří, které měly velký fuk dole u prahu, a ocitnul se na ulici. Věděli jsme dobře, že je to velký průšvih. Netušili jsme, jaké po nás mohou chtít sankce za ztrátu Louova jazyka, faktem ale bylo, že malér bude mít nedozírné následky: Lou už nikdy nepromluví, Lou už nikdy nezazpívá.

Vyrazili jsme do ulice, chaoticky pobíhali po divné zaplivané manhattanské ulici a koukali se na zem, jestli jazyk uvidíme. Celí zoufalí jsme se obrátili na slečnu, která seděla u přepážky s nápisem Informace v protějším obchodním domě. Neváhala a okamžitě vyhlásila pátrání po jazyku Lou Reeda. Celá ulice bez váhání začala jazyk hledat. A hledalo se opravdu všude, nikdo se neuléval. Bylo to však marné. Vracel jsem se zpátky do hotelu. Na schodku před pokojem leželo něco malého suchého. Nevypadalo to jako jazyk, byla to žába, navíc dočista vyschlá žába. Chytal jsem se už kdečeho, a tak jsem žábu vzal do ruky, ponořil do pytlíku s vodou a pozoroval ji, jestli se náhodou nezačne měnit v onen poklad, který jsem měl střežit, a který jsem neustřežil. Nestalo se nic. Žába neoživla, ani se z ní nestal kýžený jazyk stárnoucího rockera Lou Reeda. Byl jsem zoufalý. Zoufalý z následků, které jsem se ani neodvažoval domyslet. Co teď bude s Louem, co bude s jeho jazykem? A co bude se mnou? A vtom jsem se tedy probudil a začal radostně věřit, že Lou Reed má svůj jazyk tam, kde ho měl vždycky. Ve svých stárnoucích rockerských ústech.