Vlasy

Myslet znamená nevědět, zopakoval zvýšeným hlasem major Fochr. Byl na svůj výrok hrdý. Chytal se každého našeho „myslel jsem“, čekal nedočkavě na ta dvě slova, téměř nám je odečítal ze rtů, těšil se, až se před námi vytáhne a pak nás poníží. Naše četa stála nastoupená na buzerplace před vysokoškolskými kolejemi. Myslel jsem, že to stačí, řekl jsem, když se Fochr začal podivovat nad mým nedostatečným sestřihem. Okamžitě odchod, Hrbek, dej se ostříhat, kde chceš, ale za hodinu se budeš hlásit. A nepřej si mě, jestli tě budu muset zase vracet. Udělám ti dusno, žes to nezažil!

Srpnové páteční ráno zrovna začínalo a vzduch byl ještě chladný.

Holičství otvíralo v sedm. Teď odtlouklo půl osmé a uvnitř už bylo všech pět křesel obsazených. Sedl jsem si na volnou židli k prázdnému stolku v rohu podlouhlé oficíny. Vzal jsem do ruky notně osahanou 100+1 a začal si v ní jen tak listovat. Po chvíli se ozvalo, kdo je další? Zvedl jsem hlavu. Chlap v druhém křesle od výlohy právě vstával a sahal si do levé náprsní kapsy saka pro peněženku. Postavil jsem se, vojenskou lodičku zastrčil za kožený opasek a šel směrem k uvolněnému křeslu. Kdo vás to učil chodit, ozval se za mnou pisklavý ženský hlas. Před závěsem, oddělujícím veřejnou část od kamrlíku pro personál, stála uklízečka. Kdo to má po vás pořád čistit? Podrážky těžkých kanad nechávaly na linu černé šmouhy. Nebyl jsem na ty vysoké boty ještě zvyklý.

Sedl jsem si, opřel hlavu a zavřel oči. Jako vždycky. Chvíli se nic nedělo. Zvuk strojků, cinkání nůžek a těžká vůně kolínské mě začaly uspávat.

Co na tom chcete stříhat, ozvalo se náhle, až jsem sebou mírně trhl.

Za mnou stála kadeřnice, která se právě vrátila od kasy. Byla snad ještě mladší než já, měla příjemně sytý alt a krátkou ofinu, vlasy hnědé jako její velké oči. Navíc žádná vychrtlina. Právě tak akorát. Byla tu zjevně nová. Na stěně kolem zrcadla neměla, na rozdíl od jejích kolegyň, dosud jedinou fotografii, žádná fota dětí a manželů, ani pohledy z výletu na Karlštejn nebo Kokořín, žádné vystříhané obrázky hvězd ze společenských magazínů či kreslené vtipy od Jiránka.

Přehodila přese mě kus bílého hadru a vzadu utáhla. Neškrtí? Zavrtěl jsem hlavou. Já bych to už nestříhal, řekl jsem, ale prý to musí být ještě kratší. A jak to budete chtít, do ztracena nebo na havla, ptala se pobaveně. Na havla. Vezmu to strojkem na tři milimetry, jo, ujistila se. Nechám to na vás, řekl jsem co nejvstřícněji a nemohl se od ní odtrhnout. Já se o vás postarám, nebojte, usmála se.

Obyčejně při stříhání zavírám oči, myslím si na své věci, nejraději však nemyslívám vůbec na nic, jen si to vychutnávám. Teď jsem střídavě zavíral oči a zase se s potěšením koukal do zrcadla na ni, na její růžolící tváře a přirozený půvab bez mejkapu. Koukal jsem, jak je zabraná do práce, koukal jsem na její bezděčně povystrčený jazyk. Jemně se mě dotýkala teplými polštářky prstů, moje krátké vlasy brázdila měkkým hřebenem a strojek v jejích rukách příjemně vrněl, jako bych vrněl já na jeho místě, šimral mě na spáncích a na zátylku, až mi z toho naskakovala husí kůže. Občas mi vzala hlavu do dlaní a jemně mi ji naklonila na stranu, prsty jí přitom voněly tou těžkou vůní, ale ruce měla lehké a přesné. Nakláněla se nade mnou, sledoval jsem její profil postupně z obou stran, přes motorek strojku jsem neslyšel její dech, jen jsem ho chvílemi cítil hřát na krku. Pak se narovnala a z bílé dózy vytáhla nablýskanou břitvu, suverénními tahy dočišťovala místa na zátylku. Když byla hotová, nabrala na prsty pár kapek kolínské a pečlivě je roztírala po kůži, že mi to připadalo téměř jako masáž, a nakonec krk ještě lehkými doteky sušila bílou utěrkou. Vzorně jsem držel a přál si, aby to trvalo věčně. Nepatrným tlakem na čelo mi napřímila hlavu a v zrcadle kontrolovala, zda jí někde neutíká střih, i když v mém případě to bylo zbytečné. Horké prsty mi bezděčně přiložila na obě uši a chvíli je na nich přidržela, až mi z toho podruhé naskočila husí kůže. Je to tak v pořádku, zeptala se a krásně se usmála. Já jen nasucho polkl. Je. Nic víc jsem ze sebe nedostal, a nebylo ani potřeba. Odepnula mi bílý hadr, odvrátila se ode mě a několikrát ho vyprášila. Ostříhané zbytky padaly rychle na podlahu. Zůstával jsem sedět, ještě nebyl úplný konec. Vzala smetáček a zlehka mě ometala kolem krku. Pak řekla hotovo, snad teď už s vámi budou spokojeni. Připadal jsem si jako poštovní holub, kterého právě vypouštějí do světa.

To odpoledne jsme všichni v zeleném sklízeli zbytky sena z velkého lánu, slunce pražilo, pot nám stékal přes oči na košile a v podpaží a na zádech se nám dělaly mokré mapy.

Před šestou večer jsem stál vymydlený u výlohy holičství a koukal dovnitř. Už tam nebyla. V sobotu dopoledne taky ne. Ale v pondělí odpoledne už zase měla směnu a já bych dal nevím co, kdybych byl zase zarostlý, alespoň tak, aby mě major Fochr znovu a s řevem poslal na její křeslo. Chtěl jsem se na ni tedy alespoň koukat, ale být utajen jejímu pohledu. Přešel jsem silnici a opřel se o zeď protějšího domu. Tam jsem od té doby čas od času postával a upřeně se na ni díval přes výlohu. Někdy jen pár minut, jindy mě za tu dobu stačila ostříhat třeba hned dvakrát za sebou. V zimě to šlo líp. Když měla odpolední, byla tma už v pět a uvnitř se svítilo. Byl lepší výhled a já se odvážil jít blíž. Mezitím mi několikrát dorostly vlasy a já si opět přišel sednout do rohu holičství, ale místo 100+1 jsem pokukoval jejím směrem, toužebně si přál, aby mi to vyšlo k ní, a tak jsem před sebe pustil třeba i tři chlapy, kteří přišli po mně. Smála se na každého kunčafta stejně, na každého byla stejně milá a každému běhal stejně mráz po zádech, když mu přejela teplýma rukama po uších.

A pak byl prosinec, sněžilo vydatně, a já byl na své značce, když kolem procházel Marian, kamarád, který už několik měsíců pracoval v ZOO jako zřízenec. Přidal se ke mně. Dopodrobna jsem mu o ní vyprávěl, jen jméno jsem neznal. Ale to bys vědět měl, řekl mi Marian. To jsou taková rande bez zbytečnejch řečí, víš? Tak jsme tam stáli spolu a mysleli na našeho společného kamaráda Pepína, který bez potíží sbalí každou holku, kterou si zamane. Přemýšleli jsme, s čím by asi Pepíno přišel, co by udělal, aby mu kývla alespoň na jedno krátké rande. Uměl si navymýšlet spoustu efektních fíglů, které podle něj vždycky zabíraly. Například, říkal nám jednou, přijdete k holce, která se vám líbí a vypláznete na ni jazyk. Ona se zeptá, co to má znamenat a vy na to jenom, že to je takové malé vyznání lásky. Znělo to náramně, ale nikdy to nefungovalo. Alespoň mně ne. Holka se na nic nezeptala, jen se otočila a šla.

A teď šla i ona. Bylo půl sedmé, ani jsme si toho nevšimli. Zavřela za sebou dveře potemnělého holičství, zamkla a odcházela pryč. Šla sama. Nechali jsme ji jít. Dlouho nám mizela z očí a byla stále menší. Až už v té tmě nešla rozeznat.