Už dost dlouho běžim // na nouzový režim

Trochu z donucení píšu tento úvod. Musí tu být, taková jsou pravidla blogů, jenomže sám necítím potřebu k následujícím řádkům cokoli připisovat. Jsou, jaké jsou, ať se s tím potenciální čtenáři srovnají sami. Mějte se krásně.

Manželský dotaz

Ještě než se pokusím o lyrické haiku,

kolipak bys dala nám oběma lajků?

. . .

Kdybych měl hlas jako Cohen,

zažehnul bych v tobě oheň.

Že jsem ale jenom David,

tak tě budu marně žhavit.   

. . .

Zástupy lolitek, jež žhnuly od lýtek,

z ksichtu mi snímaly posmrtný odlitek.

. . .

Už dost dlouho běžim

na nouzový režim.

. . .

Co si mám nechat tetovat na kůži,
než se mi věkem scvrkne či prodlouží?
Srdce? Lebku? Marilyn? Lilie?
Ne. Poslední tečku snad. Na pyje.

. . .

Cos měla z matiky, cos měla z počtů?
Co se v tvým zasněným pohledu dočtu?
Bezděčně krčím se v rumovým oparu.
Včera jsme byli dva, dnes jsme tři do páru.

. . .

Tři piva nebo šest a pár rumů k tomu,
zkrátka bych nejradši dnes netrefil domů.

. . .

První rande na inzerát,
přijde, anebo nepřijde?
A co myslíš, bude se smát,
až uvidí mě ve 3D?