Útěk

Býval jsem relativně hodný syn. Ne že bych nezlobil, někdy jsem své rodiče dováděl k nepříčetnosti a když jsme občas spojili své síly s bratrem Danielem, prožívali otec s matkou těžké chvíle. Ale nikdy to nepřekročilo únosnou míru.

Přesto jsem párkrát utíkal z domova. Alespoň můj první svobodný nádech si tak rodiče vysvětlovali. Ale nebyla to pravda.

 Chodil jsem ještě do školky. Od našeho domu to trvalo pomalou chůzí snad čtyři minuty po chodníku, nikde se nemuselo přecházet silnici.

 Po poledním hromadném spánku, který jsem nenáviděl, a po následné svačině si pro mě vždy přicházela matka, zřídka otec, výjimečně babička či někdo jiný z rodiny. Ale jednou takhle po vyspání přišla za mnou učitelka a povídá mi, že rodiče si pro mě dnes přijít nemůžou a že mám jít domů sám. Budou mě prý vyhlížet z okna. To byla zpráva! Půjdu dnes domů sám! Žádná dospělá ruka mě dnes nepovede!  

Svačina se po té zprávě nekonečně táhla. Stále jsem od svého stolečku hleděl ven z okna, odkud na mě volal nový svět a nepoznané vábení. Za chvíli budu patřit k vám, říkal jsem si při pohledu na hemžící se hlavy na vzdálené straně ulice. Bylo krásně, teplo, všichni chodili v tričku s krátkými rukávy nebo v lehkých halenkách, někdo seděl ve stínu lípy u kostela Svatého Mořice naproti a kouřil levné cigarety. Za chvíli budu jeden z vás, zajíkal se ve mně ten svobodomyslný kluk, který vypadal mnohem líp než ten pihovatý, který mu propůjčoval tělo.

Konečně jsem si v šatně obul sandálky, papuče srovnal pod ramínko, jak to dělala maminka, rozloučil jsem se a vyšel ven. Letní chvíle byla provoněná lipovými květy, obarvená tričky, sukněmi a kraťasy procházejících soukmenovců. Podíval jsem se oknem zpátky do školky. Z chodníku jsem viděl jen strop třídy a lustr, který jsem znal velmi důvěrně, protože jsem si ho prohlížel každý den, když jsem ležel po obědě na lehátku a nemohl usnout.  

Nechtělo se mi nikam. Vlastně kamkoli, jen ne domů. Ten čerstvý a voňavý vzduch, zakrýt si oči a zavřít pusu před pichlavými kamínky, které proti mně náhle hnal prudký a teplý vítr. A zase oči otevřít a povolit čelist a koukat se na vše kolem. Jak velký mi ten svět najednou připadá, a přitom někde uvnitř vím, že se neztratím. Jak prodloužit toto neopakovatelné odpoledne? Aspoň o minutu, o jedinou minutu, kdy si za všechno můžu ručit sám, kdy se mých kroků chce ujmout touha. Půjdu aspoň překvapit babičku, recepční v hotelu Národní dům, který stojí hned naproti našeho domu. Jako dospělý vejít dvojími skleněnými dveřmi do recepce, v úžasně pohodlném křesle nenápadně počkat, než za přepážkou babička obslouží hosty, pak z křesla vyskočit a říct, ahoj, babi, přišel jsem se na tebe podívat. Těšil jsem se na její překvapený pohled, na to, jak s opravdovým údivem spráskne ruce a řekne, chlapečku můj, kde se tady bereš a kde máš maminku? A já řeknu, chtěl jsem tě jenom vidět, babi, dnes jsem za tebou přišel poprvé sám, protože už jsem dospělý a nemohl jsem se dočkat, až babi vyjde před přepážku, pohladí mě po vlasech, řekne, no to mě teda podrž a bude mít radost, že jsem ji chtěl vidět a že už opravdu patřím mezi dospělé.

Když jsem vešel natěšený do recepce, byla za přepážkou paní Milena. Viděla mě už od dveří, protože recepce byla prázdná. Co tady děláš, Davídku, zeptala se udiveně. Jdu překvapit babičku, řekl jsem a čekal, že odněkud vystrčí hlavu. Ale babička má dneska volno, řekla paní Milena. Aha, protáhl jsem zklamaně. Poděkoval jsem a vyšoural se před hotel.

Zklamání opět vystřídala touha, a byla ještě větší. Teď už jsem nemyslel na návrat, hlavu jsem měl plnou babičky, jejích udivených rukou a radostných očí. Cestu k ní jsem znal zpaměti, trvala pěšky něco kolem půl hodiny, když se šlo přes park a železniční přejezd, kde jsme se zdravívali s výpravčím panem Dvořákem, když jsme jako rodina chodili k babičce a dědečkovi na návštěvu. Modré nebe nad městem a nad hlavou a náš dům za zády. Kdybych se ohlédnul a podíval se k nám do okna, uviděl bych v něm svého otce, který mě už netrpělivě vyhlížel, díval se ovšem na opačnou stranu. A maminka tou dobou telefonovala celá nesvá do školky, jestli jsem už šel. Volným krokem jsem přicházel k poliklinice, kam mě matka vodila k dětskému lékaři panu Strejčkovi, který mi pro své vypoulené velké oči později připomínal herce Václava Vosku. U nemocnice jsem chtěl přejít křižovatku, ale svítila červená, a tak jsem spolu s ostatními čekal. Cítil jsem se napojen na všechny ty lidi okolo, společně jsme čekali na zelenou. Každý z nás šel odjinud a všichni jsme mířili za jiným cílem, ale tady se naše cesty protnuly. Byla to významná chvíle. Stejně povznášející, jako když jsem o pár let později jel poprvé sám tramvají, která mě v tom našem malém městě opojně unášela o pár zastávek dál. Tehdy jsem ovšem věděl, že takto už budu tramvají jezdit vždycky. Na přechodu mezi ostatními jsem si smutně uvědomoval, že tento slastný pocit zažívám naposledy.

Náhle mi něco těžkého dopadlo na rameno, až se mi doopravdy podlomila kolena. Tady jseš, ty hovado, ozvalo se vzápětí. Vylekaně jsem se podíval vzhůru. Stála tam nějaká ženská s nějakým chlapem. Všichni tě hledají! Tak jdeme, rozkázali! Vzali mě každý za jednu ruku a vlekli pryč. Vzpíral jsem se. Nikdy jsem je neviděl, šel z nich strach, ale tušil jsem, že byli vyslaní, aby mě našli. Pár lidí v čekajícím hloučku se na oba neznámé únosce zle dívali, jedna paní mě dokonce začala bránit, snažila se mě vyrvat neznámému páru, křičela na ně, nechejte toho chlapečka, nic vám neudělal a kdo jste vůbec zač, volala na pomoc ostatní, tak dělejte něco, přece se na to nebudete jenom dívat, pomozte mu!! Mladý pár se ale nenechal, chlap zvýšeným hlasem vysvětloval, vždyť on utekl ze školky, paní! To není pravda, křičel jsem já, neutekl jsem, oni mě pustili! Pravdu jsme měli všichni napůl, ale má slova najednou zněla málo přesvědčivě. Navíc blikla zelená a dav se dal do pohybu, až se na druhé straně přechodu rozplynul.

Maminka seděla u telefonu, oči červené a unavené, cosi naříkavě sdělovala babičce, která se mého triumfálního příchodu bohužel nedočkala. Já zatím seděl v pokoji, díval jsem se na koberec a zarytě jsem mlčel. Poskakovala na něm mucha. Byla pro mě v tu chvíli záchytný bod, hrozně jsem toužil být na jejím místě, nemuset čelit otázkám, kterým jsem nerozuměl. Stále jsem mlčel a to rozčileného otce pobuřovalo víc a víc. Proč jsi to udělal?! Tak budeš se mnou mluvit, sakra?!! Proč jsi to udělal? Nevěděl jsem to. Tehdy ještě ne. Neuměl jsem vyslovit něco, nač mi chyběla slova. A tatínek se neustále na něco ptal, stále kroužil svými dalšími otázkami kolem té jedné zásadní, proč jsem to, krucifix, udělal?! Výslech trval snad půl hodiny, možná víc, při něm jsem se rozplýval na křídlech netečné mouchy a bylo mi strašně líto uplakané maminky a přísného tatínka, chtěl jsem je oba obejmout, ale cítil jsem, že teď by mé obětí nepřijali, teď ještě ne, snad později, bude-li vůbec ještě někdy příležitost. Mlčel jsem. Nedostal ze mě nic. Až nakonec zazněl ten spásný a nekompromisní rozkaz: běž do svého pokoje a do večera ať tě nevidím!

A víc už si nepamatuji.