Toho času zesnulý

Dědeček Leo byl přesvědčený, že by se měl člověk ke konci života zbavovat všech věcí a odcházet z tohoto světa téměř nahý, v jeho případě to znamenalo s jedinou knihou. Měl rozsáhlou knihovnu, která pro něj hodně znamenala, život bez literatury si neuměl představit a raději to ani nedělal. Na nočním stolku se mu vždy kupila spousta knih. V den jeho nečekané smrti na něm ležela jediná. Shakespearův Král Lear.

Náš příbuzný Hanuš Weigl se ještě před válkou vystěhoval do Izraele, a když to jen šlo, jezdil nás navštěvovat. Měl tu spoustu známých a kamarádů, mnozí z nich se konce války nedočkali, ale někteří ano a na ty se vždy těšil. Když mu bylo dvaadevadesát, napsal nám, že se rozhodl již necestovat a vzájemný kontakt udržovat přes e-maily. A občas jsme s ním mluvili po skypeu.

Nedlouho poté, co oslavil šestadevadesáté narozeniny, volala nám jeho sestra Truda, že Hanuš zemřel. Měl dlouhodobě nemocné srdce a těžce se s tím potýkal. V osudný den se probudil s velkými potížemi, Truda hned popadla telefon a začala vytáčet číslo záchranky. Hanuš ji poprosil, ať to nedělá, a ona poslechla. Důvody měl pádné. Všechny osobní dluhy prý vyrovnal, dokud na to měl ještě sílu a hlavu; věci, které měl rád, rozdal blízkým a u notáře ležely dopisy na rozloučenou, které měly po jeho smrti putovat na nejrůznější strany do celého světa. Hanušovo srdce tak klopýtalo usmířeně ke druhému břehu. Zemřel doma, obklopen rodinou.

Za týden přišel dopis z Tel Avivu. V záhlaví stálo: Hanuš Zvi Weigl, toho času zesnulý. List neměl černé lemování, protože, jak nám Hanuš posmrtně sděloval, smutek nemá hranice ani barvu. Četli jsme ten dopis jednou, podruhé a pak ještě mnohokrát. Prý měl život plný výjimečných zážitků a za zlomkem toho štěstí stáli i náš tatínek a naše maminka, které během těch dlouhých let poznal.

Když jsme dopis dočetli, nedostavil se překvapivě očekávaný smutek. Dostavil se nejasný pocit radosti.