Tma jako v...

Tehdy jsme ještě s bratrem bydleli společně s rodiči a měli jsme daleko do prvních lásek. Na kuchyňské lince stál telefon, k němuž to měl od stolu nejblíže Daniel. Často se stávalo, že se k nám někdo dovolal omylem. A když se to ten večer stalo již potřetí, vzala si maminka od bratra sluchátko a slušně se zeptala, kdo volá? Slunéčko, tady je Slunéčko. Jen co to dořekl, maminka povídá, zato tady je tma jako v prdeli. A pak hned zavěsila a smíchem se zlomila v pase. My s Danielem jsme prskali dosud nerozžvýkaná sousta, ale bylo nám odpuštěno, protože prskali všichni kolem stolu, i prastrýc Hugo, který byl tehdy už vdovcem. Co mu zemřela krásná žena Hela, nesmál se často. Ale tentokrát se smál jako kdysi, když Hela ještě žila. Výborně, Hermenegilde, zvolal Hugo směrem k mamince, které tak říkal, protože mu to znělo jako Drahomíra.

Sám měl pro tyto historky uši, sám podobné vynalézal a žil, aby se pak nemusel schovávat za příhody pouze smyšlené.

Když zesnul císař František Josef I., sešla se celá rodina mého dědečka Lea ve Vídni u příbuzných a z oken sledovali smuteční průvod, který pomalu kráčel ke katedrále Svatého Štěpána. Byli namačkáni jeden na druhého, aby dobře viděli a aby jim nic neuniklo. Pod okny zrovna projížděl smutečně vyzdobený kočár s rakví, vedený několika páry elegantních grošáků, když Leova matka Lotty náhle zděšeně vykřikla, vždyť tam jde Hugo! V průvodu za rakví a oficiálními hosty si to kráčel jeden z jejích tří synů, špinavý a umolousaný Hugo. V té době měl být ovšem úplně jinde. Na frontě. Teď si tu slavnostně vykračoval v řadách truchlícího průvodu, kam se drze vetřel. Hugo netruchlil. A když, tak jen trochu. Spíš po očku pozoroval, zda-li se rodina kouká a zda si ho příbuzenstvo všimlo. A všimlo. Lotty čím dál hlasitěji a v šoku křičela, vždyť to je Hugo, až ji museli ostatní příbuzní od okna odvést. Byl to jeden z mnoha Hugových žertů, kterými bavil hlavně sebe, navíc měl další historku, již mohl dávat později k lepšímu. Byl lovcem svých vlastních příběhů, rád do situací vstupoval a opět z nich nenápadně mizel, byl rád jejich autorem, ale také se uměl nechat unášet přirozeným vývojem věcí, protože byl zvědav, kam ho nekontrolovaný proud událostí donese. To se pak z lovce příběhů stával jejich sběrač. Byl lovcem i sběračem a pro obě tyto role měl nevšední nadání.

Když bylo Hugovi třiasedmdesát, nešťastně před domem uklouzl a ztratil vědomí. Našla ho sousedka a běžela za Helou, váš muž je mrtvý. A Helu trefil šlak. Zemřela na místě. Hugo se probral až ve špitále, několik zlomenin a pohmožděná žebra. Ještě nic nevěděl. Až když ho po pár dnech pouštěli, vracel se do prázdného bytu. A protože nemohl vydržet samotu, pohory na nohy a každou neděli na Svatý Kopeček a pěšky zase zpátky. Podobně jako kdysi, když chodil každou sobotu třicet kilometrů pěšky z domu do Konice k hrobu svého otce Ignáce, protože měl výčitky svědomí, že byl špatný syn. Ze strachu z něj bral si Helu nazapřenou. A s obavami ještě několik týdnů po svatbě vracel se Hugo večer co večer domů k otci a matce se snubním prstenem schovaným hluboko v kapse.

Jak dlouhý život utáhne jedno unavené srdce? Už jako vdovec vracel se z Kopečka a znovu se mu udělalo mdlo. Skončil v bezvědomí v příkopě. Potlučený dorazil domů. Skončil čas historek. Skončil čas špacírů.

A už ani omylem Slunéčko nevolá. Jenom ta maminčina replika na jeho volání visí tu v luftě. Tady je tma jako v prdeli.