Tajemství trubců

Už deset dní sbíráme po bytě uhynulé včely. Dnes ráno ležely v ložnici pod oknem hned tři. - „Tati, proč nám tady umíraj ty včely,“ zeptala se jedenáctiletá Zuzana, když přišla mou ženu a mě probudit.

Otevřel jsem jedno oko, druhé zůstalo ještě zalepené.

-   „Cože,“ zeptal jsem se, abych získal čas, než se dostatečně proberu.

-  „Ptám se, proč tady každej den ležej ty mrtvý včely?“

-  „Proč,“ snažil jsem se to ještě trochu protáhnout.

-  „Uťane,“ řekla mi. Nazývá tak každého, kdo se jí zdá tak trochu mešuge.

Konečně jsem se probral alespoň tak, abych byl schopen zopakovat otázku. „Proč tady umíraj ty včely?“

- „Jo, přesně na tohle jsem se ptala, uťane.“

Vtom se vedle mě ozvala žena: „To jsou trubci, víš?“

-  „Trubci? Kdo jsou trubci?“

- „Ty nevíš, co jsou trubci? V jedenácti letech to nevíš,“ zeptala se nevěřícně žena.

- „Ty to nevíš,“ zeptal jsem se nevěřícně já.

- „No nevím, uťanko, jinak bych se neptala přece, řekla dcera.

- „To jsou samečci od včel.“

- „A proč jsou mrtví jenom voni?“

- „Protože maj za úkol oplodnit samičky. A když to udělaj, tak umřou.“

- „To umíraj tak mladý,“ nedalo se po ránu odbýt to děcko.

- „No. Jo. Ale jim se ten život zdá třeba dlouhej,“ řekl jsem.

- „A co když ten trubec samičku neoplodní,“ ptala se dál. „To pak žije dýl?“

- „Oplodní ji,“ chtěl jsem debatu ukončit a ještě si lehnout.

Chvíli bylo ticho. Už mi znovu začala klesat hlava na polštář a odlepené oko se pomalu zavíralo. Žena nabírala stejný směr jako já. Probrala nás až další otázka: „Uťani, a co když je ten trubec teplej?“

 Kdo pomůže? Jak je to s gay trubci?