Stále chodím stejnou cestou, týmiž cestami, občas si je zkracuji vyšlapanými pěšinami v přerostlé trávě. Vedou mě od našich dveří k jiným dveřím. Tak tomu bylo vždy a je tomu tak dodnes. Čas od času se mění jejich délka, směr a rychlost, s jakou se mi je daří překlenout. Odtud tam. Vždy je to tak. Mění se stopy, po nichž jsem kráčel a po kterých kráčím.
. . .
Stopy otisknuté v dlažbách rozpadajících se chodníků a na vymletých schodech, stopy, po nichž kráčím třeba i poslepu, když slyším ozvěnu podrážek dámských lodiček, které se ovšem na rozdíl od podrážek mých vždy vyhnuly velkým loužím. Pánské mokasíny na sebe nikdy nepoutají tolik pozornosti, jsou tišší, měkčí a stejně mám před nimi respekt. Každé z těch párů bot mají svůj rytmus, vlastní řeč, vlastní styl. Stačí jen naslouchat a přidat k nim vlastní synkopickou nešikovnost, kterou zpomaluji tempo obou párů.
. . .
Stopy kopaček otisknuté ve vlhké antuce na házenkářském hřišti HC Zora s tkaničkami červenými od úporných doteků fotbalového míče. Ta rozkoš, když míč přesně sedne na nárt, z něhož je odpálen, ta rozkoš, když míč letí vzduchem, v němž opisuje překvapivou křivku, letí po ní dlouho a letí pomalu a sledován dvanácti páry dychtivých očí rotuje kolem vlastní osy a těsně před brankou stočí se nečekaně rovnou do jejího dřevěného vinklu. A k zašpiněným kopačkám s gumovými špunty se po takové ráně přidávají další páry kopaček a plátěných tenisek, které se odrážejí radostí od země, až se chvíli zdá, že se vznášejí, než zase dopadnou na zem, ty kopačky a tenisky ušpiněné navlhlou antukou a vítězným tažením jednoho sobotního odpoledne.
. . .
Stopy zatvrdlých chodidel, které pálila letní dlažba staré plovárny kousek od tržnice. Raději to vzít přes trávu, ale pozor na rozbité střepy. Chodidla si po chvíli uleví, třou se o jemnou kůži drobných dívčích chodidel, jemně je objímají pod červenožlutým dřevěným stolkem zahradní restaurace u bazénu s brouzdalištěm. Chodidla se jemně třou o sebe, prsty nohou se vzájemně hladí, zaklesávají se do sebe a pak palce opatrně ohledávají protější kotníky a neúnavně krouží kolem nich. Po chvíli se k sobě mají i kolena, taktak že se dotknou svých protějšků, a tmavé chlupy silnějších nohou jsou nastoupeny v pozoru, jemné kartáče vzrůstající touhy. Jen lýtka zůstávají prozatím platonickými milenci, ale jejich čas se už blíží, jen se dočkat večera. A při odchodu z plovárny nazout sandály, pásy cudnosti roztoužených chodidel.
. . .
Stopy kanad, vojenských bot, které na chvíli rozdupaly vše, nač už téměř dospělé nohy v nich dosud zlehka našlapovaly. Ničí rozpadající se chodníky a vymleté schody, zanechávají hluboké rýhy v antuce a rozkopávají drobné kamínky staré plovárny. Jsou zatuchlou kobkou pro jakékoli nohy, pevně objímají nárt a znásilňují prsty. Černá ozvěna anonymních kroků, když v houfu przní dlažbu tohoto města. Stěny ulic jim vracejí úder. V těchto botách je člověk nepřítel.
. . .
Stopy dokonale vyleštěných mokasín, několikrát důkladně vypulírovaných. Tyhle neštěkaly, nikam nespěchaly. Nohy v nich jsou mírně rozechvělé a tolik, tolik nejisté. Bázlivé jsou nohy v těchto botách a bázlivé jsou nohy v bílých lodičkách, které se nehodí k žádným jiným šatům než k těm, které se berou jen jednou za život. Možná dvakrát. A dost. Tyto boty netlačí. A pokud snad ano, není to tím, že by nesedly přesně. To něco jiného je tlačí či snad tíží. Je to jiná tíha. Docela jiná. Ta, pod kterou jsou nohy mírně rozechvělé a tolik nejisté.
. . .
Boty, v nichž se nekorzuje, ve kterých se nechodí. A nikam nespěchá. Nemusí padnout a nohy v nich nic netíží. Tohle jsou boty beze stop.
